Rion 15

Václav Pravda

 

    

   Probudili jsme se s novou nadějí. Získali jsme hned dva pomocníky a ne jen tak ledajaké. Danel i Winan nám mohou hodně pomoci, těžko jim ale můžeme prozradit pravý důvod, proč si chceme udržet možnost získat pomoc proti našim zakletím právě od Kolkoana. Dokud nebudeme vědět, jestli nám od něj pomůže poustevník nebo Kolkoan nebo jestli ten poustevník nebude potřebovat silného Kolkoana k tomu, aby nás zbavil prokletí, nebudeme si jisti rozhodnutím. Neuvažoval jsem příliš, možná jsem vůbec myšlenky toho druhu zaháněl, jestli bych obětoval lidské životy Kolkoanovi kvůli tomu, abych byl schopen normálního milování. Nevím, pořád nevím. Ale chci hodně pomoci Ileoně, takže možná... Ale dost.
    Ileona se už také probudila. Usmála se na mě a líně se protáhla. „Nevykašleme se na to? Nechce se mi s někým prát a už vůbec ne s nějakým prohnilým bohem. Možná bych si i zvykla na to, že neprožiji vrchol při normálním milování. Ten včerejší zážitek byl moc pěkný,“ narážela na naše usínání.
    „Nevím, jestli by ti to později nechybělo. Musíme to dokončit, nejsme už v tom jen my sami. Teď jde o něco víc, než jen o naše klíny,“ přesvědčoval jsem nejen ji, ale i sám sebe. „Ten spolek bláznů nemá správné amulety a to byla moje práce, nepodaří se jim udržet Kolkoana ve své moci. Nechci pak mít krev stovek lidí na svých rukách.“
    „To stejně máš. Nebo ne?“
    „Mám, ale netěší mě to. Většinou,“ snažil jsem se být sám k sobě poctivý. „Ale nejvíc těch lidí zahynulo moji rukou nebo nohou,“ ušklíbl jsem se, „v boji. Nebyli to nevinní a už vůbec ne děti, pokud jsem se tomu mohl vyhnout.“
    „Řekla bych, že si s tím trochu moc lámeš hlavu. Taky nerada zabíjím děti, ale když to musí být... Přece si nenechám v zádech někoho, kdo by mohl hledat za pět let pomstu.“
    Takovéhle chvíle mi vždycky připomněly, že Ileona je z daleko drsnějšího těsta než já. Že ona je lépe vychovaný zabiják, takový, jakého potřebují ti, kdo se potřebují někoho zbavit. Tohle byly chvíle, kdy jsme si nerozuměli. Ale protože jsme to oba věděli, většinou jsme se tomu v hovoru vyhýbali. Ale teď jsem cítil potřebu si to vyříkat.
    „To je určitě rozumné, ale nemyslíš si, že těžko někdo vydrží žít pomstou? Pořád je někde nějaká válka, to že lidé umírají, je úplně běžné, stává se to každou chvíli. Povodně, mor, zvůle pánů, války. Podle mě nehrozí nějak velké nebezpečí, že by se tě nějaké děcko pokoušelo za pět let zbavit.“
    „To jsem si myslela taky, dokud jsem jednou málem nepřišla o život. Ze zálohy. Od dvanáctiletého děcka, kterému jsem náhodou, neúmyslně, na bitevním poli, zabila otce. Jsem žena a bojovnice se vždycky lépe pamatuje. Je nás méně. Ne, pokud musím, život můj je mi milejší, než kohokoliv jiného.“
    „Dobře, to je tvoje věc. Jde mi teď o to, že opravdu nemůžeme nechat Kolkoana řádit.“
    „Já vím, to byla jen chvilková lenost,“ vyskočila z postele.
    „Danel s Winanem na nás budou čekat až po obědě. Zatím půjdeme obhlédnout situaci kolem veleknězova domu. Jeho dcera tam nebude, o tu se teď stará Danel, abychom to měli jednodušší.“
    „To chceš za bílého dne lézt do jejich domu? Ty se s zbláznil!“
    „Nech mě domluvit. Půjdu tam naprosto otevřeně, nezapomeň, že jsme byli představeni. A jako obchodníkovi mu jistě nebude divné, že ho vyhledám kvůli nějakému obchodu.“
    „S čímpak budeš obchodovat?“
    „Cizokrajné koření, cizokrajné látky, cizokrajné ženy. Tebe uvedu jako příklad.“ Musel jsem se smát jejímu výrazu.
    „Vždyť nevypadám nijak cizokrajně.“
    „Teď ještě ne, ale budeš. To ti přece nebude dělat takový problém. Stejně by tě při tvém včerejším pomalování a jeho pálence nepoznal. A k sobě jsme se na plese nehlásili, takže nebezpečí nehrozí.“
    „No uvidíme.“
    Málem bych Ileonu nepoznal ani já. Vypadala úplně jinak. Protáhla si trochu oči, natřela tvář dosněda, hodně udělalo i oblečení, které jsme koupili v zapadlém krámku. A změnil chování. Najednou vypadala jako všechny ortenské otrokyně, pokorná, nesmělá, tichá a milá. Vyrazili jsme. Šla o dva kroky za mnou, cupitala na svých dlouhých nohách, jak se snažila přizpůsobit ve všem svým vzorům. Došli jsme k domu, zaklepal jsem klepadlem. Chvíli jsme čekali, ale pak se dveře otevřely a uvítala nás služebná. Řekl jsem jí, co nás přivádí. Vrátila se i se svým pánem.
    „Pojďte dál, vážený Erione,“ pozval mě dál.
    Vystoupali jsme po schodech a vešli do jedné z místností. Ileona přispěchala, aby mi přidržela křeslo, které mi hostitel nabídl. Byla ve své roli dokonalá. Stáhla se zase do pozadí. Byli jsme obslouženi konvicí čaje a nějakým chutným pečivem. Jeden kousek mi upadl a tak jsem jej nohou kopl k Ileoně. Vděčně přijala a poděkovala. I já jsem hrál svoji roli dobře. Ale potřebovali jsme vidět víc, než jen tuto místnost.
    „Nadira říkala,“ připomněl svoji služebnou, „ že vás za mnou přivádějí obchodní zájmy. Nechci být neslušný, že se ptám rovnou, ale mám pozvání na oběd a nerad bych ho zmeškal. Vás jsem ještě kromě včerejšího plesu u nás ve městě neviděl.“
    „Skutečně jsem zde poprvé. Obchodní záležitosti mě ale dovedly do vašeho hlavního města a tak jsem se rozhodl poznat trochu víc celou vaši zemi, protože obchoduji zásadně ve velkém a potřebuji proto znát potřeby co nejširší vrstvy národa. Prodávám nejen přepychové zboží pro labužníky všeho druhu. Koření, látky a šperky, ženy, pochopitelně. Jako je tahle. Je vycvičená v umění lásky i v umění kuchařském. Ale prodávám i obyčejné nářadí, co kdo potřebuje. Díky dokonalému způsobu dopravy mohu na jednom konci země vyměňovat nářadí za plodiny, na druhém plodiny za zbraně a uprostřed zbraně za něco jiného, abych to vzápětí převezl tak, kde dostanu nejvíc. Mám spoustu zvědů ve všech zemích, kteří mi dávají potřebné zprávy. Ale nejraději cestuji na zapřenou, nepoznán.“
    „Máte nějaké určité úmysly v naší zemi. Vaše vyprávění zní lákavě. To jistě potřebujete spoustu peněz, abyste udržel váš způsob v chodu.“
    „Právě že ani ne. Zisky z obchodů na velkou vzdálenost jsou vždycky velké a doprava je levná. Samozřejmě to platí tam, kde jsou bezpečné cesty. Jak je to u vás?“
    Bavili jsme se ještě chvíli o mém vymyšleném obchodu. Když jsem ale viděl, jak se mu protá-čejí oči a s jakým nadšením přijímá moje myšlenky, začal jsem uvažovat, jestli na těch výmyslech náhodou doopravdy něco není. Jenže kvůli tomu tady nejsem, na to můžu myslet později, až bude pro mě můj meč příliš těžký. Teď jsem potřeboval vidět rozložení i ostatních místností v domě.
    „Jestli dovolíte, poslal bych Tileonu za Nadirou, možná bychom mohli najít způsob, jak spolupracovat ve vašem kraji. Nemusí slyšet všechny podrobnosti.“
    „Ale jistě.“ Pokynul jsem Ileoně, určitě pochopila, co má dělat. Já bych se do části domu pro služebnictvo nedostal, takže budu doufat, že jí bude umožněn přístup alespoň někam. Obrátil jsem se k hostiteli. Kryson začal opatrně o podmínkách. Vymýšlel jsem si nehorázně, ale snažil jsem se, aby všechno znělo rozumně. Asi i znělo, protože se Kryson netvářil odmítavě. Bavili jsme se o podrobnostech, ale zatím jsme se na ničem nedomluvili.
    „Možná bychom mohli chvilku myslet na něco jiného,“ navrhl, „abychom si srovnali myšlenky.“ Pojďte se podívat na moji sbírku starých tisků.
    V duchu jsem zajásal. To je přesně to, co potřebuji. Zvedli jsme se a já ho následoval. Ukazoval mi jednotlivé zajímavosti ze svých sbírek cizokrajného umění, měl pro ně vyhrazené dvě místnosti. Konečně jsme došli ke knihovně. Byl jsem trochu zklamán, protože to byla místnost bez stolu, jen s policemi plnými knih. Pracovnu má tedy někde jinde a chvíli jsem přemýšlel, ve kterých ze dveří, které jsme neotevřeli, by mohla být. Vyloučil jsem všechny až na dvoje. Tam bych se potřeboval dostat. Ale i to byl úspěch, že jsem si ušetřil většinu tápání při chystané noční výpravě. Když jsem zvládl pár pochvalných poznámek k jeho knihám, rozloučili jsme se. I tak mi věnoval více času než chtěl, i když schůzku, o které mluvil, si zřejmě vymyslel. Zavolal jsem Ileonu, přicupitala s pohledem sklopeným, málem jsem to nevydržel a zasmál se.
    Však taky, když nám za zády zmizel Krysonuv dům, vybuchla vztekem.
    „Už bych to nevydržela ani minutu!“
    „Ale vypadalo to, že to děláš odmala.“
    „Ty čubčí synu, taky jsem to jedno léto dělala, když mě zajali v bitvě!“
    „Jistě příjemné vzpomínky.“
    „Jistě příjemnější, než ty, které budeš mít ty na to, co ti udělám, když budeš tímhle způsobem pokračovat,“ nepokrytě zuřila. „Nezapomenu ti to cukroví!“
    „Jsem rád, že ti chutnalo,“ odpověděl jsem s vážnou tváří, ale koutky úst mi cukaly.
    „Já tě asi...“ konečně se chytla mého úsměvu a začala se také smát.
    „Co jsi zjistila?“
    „V podstatě nic. Většina služebnictva na noc odchází, zůstává jen Nadira, občas i k potěše toho hnusného Krysona, když je jeho manželka na cestách. A pak komorník. Oba ale zůstávají v přízemí, kdy mají svou komůrku. V noci není zvykem, že by je pán volal, vyloučit se to ale nedá.“
    „To je důležité...“
    „...ale nejisté.“
    „Aspoň něco. Já jsem zase obhlédl místnosti, kde by mohla být pracovna. V knihovně asi svitky mít nebude, zůstávají dvě místnosti. Pořád je tady ale možnost, že svitky má u sebe v ložnici. Je otázka, jestli máme svitky získat i za cenu, že ho zabijeme. Může vědět víc, než mi přečteme. Pak bychom nedokázali nic.“
    „O tom jsme už mluvili několikrát.“
    „Ano, ale neškodí se podívat na rozhodnutí znovu, jestli nebudou vypadat jinak, když víme o něco víc, než předtím.“
    „A?“
    „Pořád stejně,“ musel jsem se usmát.
   
    Zašli jsme na oběd a pak na schůzku. Vyprávěli jsme všechno, na co jsme si vzpomněli. Danel se snažil tahat rozumy ze své dívky, ale nepřinesl žádné podstatné novinky. Winan ale řekl něco, co změnilo můj i Ileonin názor.
    „Vyptal jsem se na Kolkoana. Není to nijak významný bůh, a když vymřely kmeny severního pralesa, zapomnělo se na něj. Vyprávělo se jen, že měl rád mučení a hodně obětí. Teď prý v jeho svatyni bydlí nějaký poustevník Nardo. Občas se za ním někdo vypraví. Umí prý zajímavá odeklínadla, ale ten, kdo mi o něm říkal, nevěděl jaká.“
    „Sílu mu dává Kolkoan?“ nevydržel jsem se nezeptat.
    „Ale ne. Jen využívá pověsti toho místa. Je nedostupné, ale není úplně nemožné se tam dostat. Odeklínadla, která umí, se prý naučil u nějakého piktského kouzelníka. S Kolkoanem to nemá rozhodně nic společného. Jedině to, že kdyby se Kolkoan vrátil, bude chtít svoji svatyni zpátky a Nardo mu bude překážet.“
    Pohlédl jsem na Ileonu. Teď musíme Kolkoana zastavit za každou cenu. Konečně je jasné, co máme udělat.
    „Podle domluvy se dnes pokusíme získat svitky. Možná z nich vyčteme nejen to, jak Kolkoana vyvolat, ale i jak se ho zbavit navždy. Nedozvěděl ses, jak to udělat?“
    „Co ty jsi slyšel o zničení nějakého boha?“
    „Musíš znát nějaké silné kouzlo proti němu, nebo ho zabít v nějaké hmotné podobě a části těla spálit, zničit nějaký předmět, který ho poutá k našemu světu. Nebo na něj musí zapomenout úplně všichni lidé. Taky prý jednou stačilo zabít všechny, kteří si ho pamatovali, to je vlastně totéž. Ale nerad bych zabíjel sám sebe, takže tahle možnost není.“
    „Kouzlo neznáme a tak rychle ho nenajdeme,“ řekla Ileona.
    „Možná se nám podaří ho zabít. Kdo jiný by měl mít šanci, když ne my čtyři,“ zkusil Danel.
    „Pokud najdeme jiný způsob, raději se obejdu bez boje s nějakým vzteklým bohem. Nevíme v jaké podobě ho vyvolají. Pokud bude jen trochu podobný běžným šelmám nebo obludám, které jsem viděl, nebojím se, i kdyby měl být velký. Ale taky může mít podobu, ve které nenajdeme dost rychle jeho slabé místo.“
    „Máš pravdu, Rione,“ souhlasil Winan.
    „Zbývá zničit předměty, které ho poutají k našemu světu. Určitě je to ten amulet a svitky. Ostatní amulety nemají moc,“ usmál jsem se při vzpomínce, jak jsem padělal Topalenovy amulety a plánky.
    „Kdo ale ví, jestli ještě někde jinde nejsou jiné podobné předměty?“ namítla Ileona nečekaně.
    „Myslím, že to můžeme zkusit. Přinejhorším pak budeme mít možnost ho ještě zabít,“ přemýšlel Winan. „Pokud nás nic jiného nenapadne, nemůžeme to udělat jinak. Jedině, že bychom zastavili ty blázny. Zabili.“
    „Nemůžu zabít otce mojí Portisy!“
    „Nemusíš to být přímo ty.“
    „To je jedno! To nesmíme udělat!“
    „Dobře, ať je po tvém. Ale bude o mnoho těžší. Nevíme, kde najdeme ty svitky. A amulet určitě nosí na hrudi. Jak je chceš získat?“
    „Nemůžeš ho jen omráčit?“
    „Jasně, ale jen když budu vědět o těch svitkách.“
    Ileona nás zastavila: „To se teď nedá vyřešit. Prostě to zkusíme, rozhodneš se na místě.“
    Domlouvali jsme podrobnosti. Bylo jasné, že do domu půjdu já s Ileonou, protože ho již trochu známe. Winan bude hlídkovat u domu a Danel se pokusí dostat se k Portise do ložnice, tak jako už několikrát, abychom měli trochu jistotu. Krysonova manželka spí ve své ložnici a snad nebude mít důvod chodit po chodbách. Rozešli jsme se, abychom měli čas na přípravu. Trochu jsem se prospal, abych byl v noci čerstvý.
   
    Ileona mě probudila. Nemohla usnout a tak hlídala čas. Za oknem už byla tma a tak jsme se nezdržovali a po malé rozcvičce popadli připravené věci a vyšli do ulic. Na domluveném místě jsme pokynuli druhé dvojici, ale nepřipojili jsme se k nim. Budou chvíli čekat a pak se vypraví jinou cestou k domu. Nespěchali jsme. Kryson chodil sice brzy spát, ale nechtěli jsme kvůli pár chvílím zkazit celou výpravu.
    Došli jsme k domu. Za okny se už nesvítilo. Vyhlídnutou cestou jsem pomaloučku vyšplhal nahoru. Pohledem jsem se dorozuměl s Ileonou. Všechno bylo zatím v pořádku. Ostrý nůž jsem vtlačil mezi okenici a okno. Vyndal jsem nádobku s olejem a nalil pár kapek na místo, kde byla západka. Chvilku jsem zápasil se západkou, ale nakonec povolila bez zaskřípění. Promazal jsem štětcem i závěsy okna, chvíli počkal, až se olej rozprostře a pak jsem začal tlačit. Okno se pomalu otvíralo a co bylo nejdůležitější, naprosto bezhlučně. Vklouzl jsem dovnitř a strnul jsem na dlouhou chvíli, abych se přesvědčil, že se nic neděje. Pak jsem zamával Ileoně a ta mě následovala. Její místo u domu zaujal Winan. Danel měl zase svoji cestu na opačném konci domu. Už by měl být na místě. Asi se nebude chovat jako jindy, ale pro jednou to může vydržet.
    Ileona zůstala u okna a já pokračoval do chodby. Slabý přísvit zvenku mi stačil, abych do ničeho nevrazil. Došel jsem k jedněm ze dvou podezřelých dveří. Stiskl jsem kliku, ale dveře zůstaly zavřené. Vyndal jsem z váčku paklíče a zkoušel jeden po druhém v zámku, který jsem samozřejmě nejdřív naolejoval.
    V zámku přece jen klaplo, ale nezaznělo to nijak hlasitě, takže jsem po chvilce pokračoval. Stiskl jsem kliku a pomalu pootevřel. Držel jsem dveře silou, kdyby za nimi byl třeba pes, ale nic se nepohnulo. Přilepil jsem se na zárubeň a zatlačil. Dveře se pohybovaly hladce a tak jsem se prosmykl dovnitř hned vzápětí. Zvenku sem dosáhlo pár paprsků světla a tak jsem nemusel svítit. Přesto jsem zamumlal malé zaklínadlo a rozsvítil svíci, kterou jsem si přinesl pro jistotu s sebou. Její kouř se do rána rozptýlí, hlavně ale nesmím nic pokapat voskem. Rozhlédl jsem se. První vjem se potvrdil. Rozhodně jsem nebyl v pracovně. V koutě místnosti byl skřipec, na kovové tyči, vedoucí od podlahy ke stropu byla navlečená pouta, na vycpaných zdech visely řetězy, biče. Na stolku byla zásoba svící, různých obušků a mužských údů v různém provedení. Od zlata přes slonovinu až po dřevo. Od tenkých až po mohutné. Přes hrubou lavici bylo přehozené plátno. Se skvrnami od krve. I ostatní zařízení bylo podobné. Takže tady si Kryson užívá méně obvyklých radovánek. Nemělo smysl prohledávat zásuvky. Vykoukl jsem na chodbu. Ileona hlídala u okna. Přivolal jsem jí pohybem ruky, aby se pokochala pohledem na Krysonovu slabůstku. Nakoukla, pak vešla. Zavřel jsem, abychom si mohli promluvit. Tady to šlo, protože zdi byly pokryté silnou vrstvou látky. Nemuseli jsme se bát prozrazení. prošla se po místnosti, zavrtěla hlavou.
    „To bych neřekla, co všechno se lidem líbí.“
    „Tobě se to nelíbí?“ vzpomněl jsem si na to, jak se tvářila, když ji znásilnila ta banda lupičů.
    „Nevím, asi ne. Nic mi to neříká.“
    „A už jsi to zkoušela nebo jen hádáš?“
    „Nezkoušela.“ Posadila se na lavici. Přikročil jsem a povalil na lavici. Koukala nahoru a nic neříkala. Sedl jsem si ji na břicho obkročmo a vytáhl jsem zpod ní plátno. Začala se zmítat, aby mě setřásla. Když pochopila, že ji nehodlám pustit, zostřila své útoky. Zaútočila rukama i nohama, ale když jsem ji poutal svoji váhou k upevněné lavici, bylo pro mě docela snadné její útoky odvrátit. Odvrátil jsem pár úderů a pak jsem ji jedním pěkným chvatem znehybnil. Jsou místa na krku, která po zmáčknutí člověka na několik momentů úplně ochromí. Využil jsem toho, skoro ji svlékl a její nohy jsem omotal zkrouceným plátnem podvlečeným pod lavicí. Ruce jsem jí sepjal nad hlavou pod lavicí pouty. Ležela přede mnou naprosto bezmocně. Ještě se ani nezačala probírat a tak jsem provedl ještě pár úprav.
    „Ty syčáku, hned mě odvaž!“ sípěla, když se probrala.
    „Myslím, že bys měla trochu poslouchat.“
    „Musíme hledat svitky!“
    „Na svitky seru. Teď si s tebou budu dělat konečně co chci. Ještě se budeš divit, co o mě nevíš.“
    „Pusť mě!“
    „Drž hubu!“
    „Pusť mě, prosím.“
    „Můžeš to zkusit znovu.“
    „Prosím!“
    Stiskl jsem jí čelist a do pusy neurvale zasunul připravený roubík. Zakoulela očima. Ještě víc, když jsem sáhl po noži. Chvíli jsem jí jen tak přejížděl po kůži. Zatím jsem nepřitlačil. Pak jsem vzal zapálenou svíci a rozpálený vosk jsem začal kapat na její tělo. Bylo na ní vidět, že ji to bolí a že dostává strach. Začalo mě to vzrušovat. Vždycky jsem věděl, že mě takovéhle věci lákají, ale nikdy jsem je nezkoušel, nikdy jsem neměl takovou místnost. Měla strach proto, že nevěděla, co může ode mě čekat. myslel asi, že mě zná. Ale to jí nešlo dohromady s tím, že jsem nechal svitky na později nebo na nikdy a raději si hrál s ní.
    Pokračoval jsem. Kroutila se pod doteky žhavého vosku, její kůže se škubala vždy, když kapka dopadla a rozprskla se, aby hned zatuhla. Pak jsem svíci odložil a chopil se důtek. Začal jsem nejdřív mírně, ale pak stále ostřeji švihat její kůži. Tiše svistící pramínky důtek roztínaly kapky vosku a nechávaly zprvu slabé, ale stále silnější zarudlé proužky. Pokoušela se uhýbat, ale byla přivázaná opravdu důkladně. začal jsem jí sprostě nadávat. Její oči vyjadřovaly údiv. Pak jsem se znovu chopil nože. Jeho špičku jsem přiblížil k jejím ňadrům, podstrčil jsem nůž pod korzet a trhl nahoru. Trochu ji to nadzvedlo, ale když klesla zpět na lavici, měla korzet rozříznutý. Serval jsem ho z ní. Začal jsem surově kroutit bradavkami. Pak jsem pomalu rozřízl její spodní kalhoty. Poprvé jsem v jejím pohledu zaznamenal něco jiného než strach. Znovu jsem se vrátil ke svíci. Použil jsem ji stejně, abych voskovými stružkami poznamenal i Ileonina ňadra a klín. V jejích pohybech teď bylo něco jiného, zvláčněly a vzpínaly se spíš naproti mně. Svlékl jsem se, sedl si na ni zase obkročmo a svůj napružený úd jí třel o břicho a prsa. Zase jsem ji sešvihal důtkami. Pak jsem jí do zvlhlého klína zarazil jeden z těch údů a chvíli ji dráždil jím. Ale to mě nebavilo moc dlouho, bylo to moc krotké. Proto jsem se vrátil k důtkám. Když jí jedna z ran prosekla kůži, byl jsem spokojen. Slízl jsem krev, nechal jí na jazyku a označkoval čelo červenou stopou. Pokračoval jsem. Vyzkoušel jsem několik nástrojů ze zásoby pana domácího, ale nejvíc mě přitahoval nůž. Pořád jsem si s ním hrál, přikládal na různá místa Ileonina těla. Až už jsem to nemohl vydržet a řízl jsem. V tu chvíli Ileonou zatřásla mohutná rozkoš. Začala se chvět, že jsem měl strach o její upoutání. Sedl jsem si zase na ní a pomalým tahem nože jsem vytvořil jemnou krvavou stužku mezi jejími prsy. Potom jsem svůj úd napínal proti jejím ňadrům, rozmazával jsem jí krůpěje krve, které vyvstávaly v její ráně. Během chvilky se smísily dvě tekutiny, bílá a rudá. V doznívajícím vzrušení jsem je smísil pohyby svého poškubávajícího se údu. To ale Ileona nevnímala. Bylo toho na ni příliš a omdlela.
    Vzpamatoval jsem se. Odhadl jsem ztracený čas. Nebylo to tak zlé. Odvázal jsem Ileonu, ujistil se, že dýchá a vyšel z místnosti. Dům spal, nikdo se nepodivoval, co se stalo. Otevřel jsem opatrně druhou místnost, to byla pracovna. Zapálil jsem svíci a začal s prohledáváním. Zásuvky, poličky, knížky, obložení stěn, všechno možné. Už to trvalo nejmíň půl hodiny, když se za dveřmi ozval šramot. Strnul jsem, sfoukl svíci a nehučně se přesunul za dveře. Ale byla to jen Ileona.
    „Vyřídíme si to jinde,“ zasyčela.
    „Doufám, že jsi tam uklidila.“
    „Ssss.“
    Vrátil jsem se k práci. Ale neměl jsem štěstí. Ileona se snažila pomáhat, ale ani ona nic nenašla.
    „Teď se musíme rozhodnout, jestli půjdeme amulet získat násilím. Ale svitky pro nás zůstanou tajemstvím.“
    „Ledaže by na nich spal.“
    „Takové štěstí mít nebudeme.“
    „Dobře, asi bychom to měli vzdát.“
    „Nic jiného asi nevymyslíme. Aspoň dodržíme slib Danelovi.“
    Uvedl jsem všechno do původního stavu, zamknul, nakoukl do Krysonovy komnaty. Ileona skutečně uklidila. Ne všechno bylo na svých místech, ale budeme spoléhat na to, že si Kryson všechno nepamatuje. Ustoupili jsme stejnou cestou. Winan na nás čekal, Danel ještě byl u své Portisy. Upravili jsme oděv, aby nebudil pozornost a vydali se do nejbližší otevřené nálevny. Tam jsme Winanovi přiznali neúspěch, ale nevyprávěli o Krysonově tajemství ani jak jsme ho využili.
   
    Čekali jsme na Danela, ale bylo už pozdě a tak jsme šli spát. Trochu jsem se bál rozhovoru s Ileonou, ale naštěstí hned usnula a tak jsem tuhle starost mohl odložit na druhý den. Dlouho netrvalo a únava mě zmohla také.
 
14. díl  
16. díl
k ZA 23
k Povídkám
k ZA
na start