Rion - Dobrodružství v Morini 14
   

Václav Pravda

 

    

   Probudil jsem se po neklidné noci, protože ačkoliv jsme šli spát spokojeni, míhaly se mi ve snech samé hrůzy, kterých jsem sice viděl už bezpočet, ale neznamenalo to, že se mi začaly líbit. Kolkoan v mých snech měnil podoby a přinášel jen zkázu a smrt. Kdysi jsem se učil, že sny jen zobrazují nevědomý stav mysli, ale moji rodiče mi vždycky vyprávěli, že sny jsou určitým vnuknutím a máme na ně dát. Nemusím nijak vykládat, že jsem si z toho vzal svoje, totiž to, že jsem měnil přístup ke snům podle toho, jak se mi hodilo. A teď se mi hodilo, že Kolkoan byl zobrazený jako ničitel. Chtěl jsem ho zastavit. A měl jsem k tomu příležitost. Napadly mě dvě možnosti, jednak zničit ony svitky, podle kterých bratrstvo postupovalo, a za druhé zničit amulety, které měl připravit Topalen. Amulety byl úkol asi jednodušší, na druhou stranu ale zase nemělo smysl ničit něco ještě nehotového, protože bych je upozornil na to, že mají nějakého nepřítele a přitom by měli spoustu času vyrobit amulety jiné. Takže zatím jsem se rozhodl zjistit co nejvíc o uložení a ochraně svitků. No a samozřejmě vyzpovídat toho chlapíka, který si uchoval trochu soudnosti.
    Ileona vstala a chtěla se hned vypravit do města něco udělat.
    „Najím se na tržišti, pojďme hned.“
    „Myslím, že nic neurychlíme. Potřebujeme plán, abychom neudělali něco špatně. Chceme je přece jenom zastavit.“
    „No jasně. Můžeme jim sebrat svitky nebo zničit Topalena, taky by stačilo zabít velekněze.“
    „To by je asi přibrzdilo, ale nezastavilo, protože jsi viděla ten fanatismus. Všichni vidí jen peníze a moc. Každý si myslí, že se postupně zbaví ostatních a bude vládnout sám. Nejsilnější je to samozřejmě u velekněze, jestli se mu tak dá vůbec říkat, ale velkou snahu bude mít i ten skrček, který veleknězovi několikrát odporoval.“
    „Co takhle jich zabít víc. Třeba vyvolání toho jejich Kolkoana závisí na počtu.“
    „To je hodně slabá naděje. Příliš velké riziko. Spíš je nějak odstavit.“ Začal jsem se smát.
    „Čemu se směješ?“
    „Ale napadlo mě, že by stačilo prozradit jejich manželkám, že jejich drahé polovičky se po nocích scházejí v pochybných domech.“
    Ileona se začala usmívat. „Je to sice hodně pitomé, ale mohlo by to na několik z nich působit. Vezmu si to na starost, jestli se mi podaří zjistit, kdo jsou ti chlapi.“
    „To bude asi problém. Jedině se jít podívat na ples, který pořádá městská rada. Tam by mohli být všichni, kdo ve městě něco znamenají. A ti chlápci nebyla spodina z ulice, většina z nich má už určitě dobré postavení. A až je poznáme, můžeme je sledovat až domů. Nebo si můžeš promluvit s manželkama hned tam. Ples se chystá na sobotu, slyšeli jsme přece bubeníka vyvolávat pozvání.“
    „Ale on přece něco křičel o maškarním.“
    „Tím lépe pro nás. Můžeme se zamaskovat, aby nás nikdo nepoznal. Za co půjdeš ty?“
    „Myslím, že za bojovnici nepůjdu,“ usmála se. „To bych se asi moc nezamaskovala. Ale vždycky jsem si chtěla zkusit, jaké by to bylo, být děvkou. Občas jsem si po noci s nějakým chlápkem řekla, že by mi mohl aspoň zaplatit, když už to s ním nestálo za nic. Většinou to byli hezouni, kteří se soustřeďovali jen na sebe a zapomínali na ženu. Vždycky jsem se snažila je pak někde shodit, abych jim srazila ten hřebínek, který neoprávněně nosili. A myslím, že jsem pár hodných holek ušetřila zklamání, tím, že jsem jim ukázala jejich miláčka v pravém světle.“
    „Už takhle jsi nádherná, nevím, co budu dělat, až budeš ještě vyzývavá. To mi asi přinese jisté starosti s obsahem mých kalhot.“
    „Nějak si s tím poradíme.“
    „Ale v tom případě ti za o zaplatím, aby sis pak neříkala, že jsem zase jen další z těch.“
    „To v žádném případě nejsi jeden z těch. Ženě se věnuješ hodně a umíš to.“
    „Dík za poklonu.“
    „Aby sis nemyslel o sobě až moc, musím ti říct, že nejsi ani zdaleka nejmohutnější.“
    „Jak zdaleka?“
    „No tak na vzdálenost ženské stopy. Ty jsi tak na malou nožku, ale já už poznala i něco, co bych nepřišlápla ani já, a že nemám malé nohy.“
    „Na rozměrech přece nezáleží.“
    „Říkají ti s malým.“
    „A spousta ženských s normální nevytahanou ..., tento...“
    „Nemyslíš snad mě!“
    Odsekl jsem: „A i kdyby, kdo Ti dal právo mě takhle urážet? Ty nevíš, jak jsou na tohle chlapi citliví? Já ani tak ne, protože jsem měl se svou, jak říkáš, „malou nožkou“ spoustu problémů s mladýma holkama. Pro spoustu z nich byl obrem až nepříjemným. A já jsem na to hrdý. A ty mi teď budeš tvrdit opak! Asi si ji budeš muset ode dneška hladit sama. Jsem zvědavý, jak si dosáhneš jazykem, kam potřebuješ.“
    „Aby ses nezbláznil. Nemyslel jsem to nijak zle. Měla jsem taky spoustu chlapů, který ho jen těžko hledali, i pár chlapů, který by tě strčili do kapsy.“
    „To neznamená, že budeš protivná na mě. Nemáš k tomu důvod.“
    „Asi sis nevšiml, ale nejdřív jsem ti složila poklonu, až pak jsem si z tebe dělala legraci. Ale tvoje poznámka o vytahaných těch, byla hnusná. Když nechápeš legraci, tak se třeba vztekni, ale neurážej.“
    „Takovou legraci opravdu nechápu a ani nechci. To radši budu hnusnej.“
    „Tak si buď.“
    Sedla si ke mně zády a sáhla po misce s naloženými houbami. Přikusovala k nim okurku a nevšímala si mě. Trochu jsem vychladl, když jsem si připomněl náš rozhovor od počátku. Stejně ale nemusela zesměšňovat velikost mého druhého já. Kdybych byl po této stránce v pořádku, vůbec bych si to nebral, ale takhle... Přistoupil jsem k její židli zezadu a položil jí ruce na ramena. Strnula, na chvilku, ale pak si vzala další okurku a křupání jakoby zesílilo. Naklonil jsem se přes její rameno, chytil jí za zápěstí a tentokrát jsem z okurky ukousl já. Začala se vzpírat, ale cítil jsem, že jen tak naoko. Pak mi nabídla napíchnutou houbu a když jsem ji ukousl, přestala se vzpírat docela. Zvláčněla mi v rukou, když jsem jí dýchl na zátylek. Pak jsem jazykem obkroužil její lalůček a to už nedržela v ruce misku s houbami, ale objala mě. Pak mě políbila. Chutnala slaně. Hnětl jsem její ramena a hned sjel na její ňadra. Polaskal jsem její napřimující se bradavky, dlaní obkroužil tu nádhernou oblost a sjel jí přes bříško do klína. Nikam jsem nespěchal a tak jsem jí jen dechem zahříval krk a tiskl ji trochu k sobě. Seděla vzpřímeně, ale pořád mezi námi bylo opěradlo. Pustil jsem jí, obešel židli a sedl si před ní. Opřel jsem si hlavu o její kolena a díval jsem se jí nahoru do očí. Postupně povolovala stisk a já se nořil do jejího klína. Přitáhl jsem si jí na kraj židle, takže jsem náhle mohl cítit vůni jejího klína úplně zblízka. Chvíli jsem se opájel a naslouchal jejímu stále slyšitelnějšímu dýchání. Když mě uchopila za hlavu, chytil jsem cíp její noční košilky do zubů a zvedl. Bez pomoci rukou jsem si tak postupně uvolnil cestu pro další útok. dýchl jsem jí do klína, rozčísl nosem chloupky a vtiskl polibek na podbřišek. Pak jsem zase hlavu sklonil a jazykem začal značkovat vnitřní stranu jejích stehen. Neustále jsem se ale vyhýbal dotyku jejích rozevírajících se a rozdychtěných růžových lístků. Svírala moji hlavu stále silněji, hladila mě po tvářích. Začala si mě tlačit do klína a vzpínala se naproti. Poprvé jsem špičkou jazyka zamířil na nalitý hrbolek. Cukla sebou a málem vykřikla. Oddalovaná rozkoš vystupňovala její vzrušení, takže jsem jí každým dotykem přiváděl do varu. Střídal jsem jemné dotyky s hrubým útokem jazykem i zuby, kousal jsem jí lehce, sál. Začala se třást a sténala už docela nahlas. Chvíli jsem se držel zpátky a čekal jsem, až si řekne o pokračování. Nechtěla mluvit a tak si mě jen přitahovala do klína. Když poznala, že schválně nepokračuji, sjela si rukou do klína, nejdřív si navlhčila prsty a pak si začala přímo před mýma očima pohrávat sama se sebou. Přidal jsem svůj jazyk a netrvalo dlouho a svezla se v milostné křeči ze židle. Vůbec nevnímala, že mě zasedla a vychutnávala si opakované návaly rozkoše. Vyprostil jsem se zpod ní a sedl si místo ní na židli. Vzpamatovala se, mrkla na mě a položila ruku do mého rozkroku. Napnutý úd polaskala přes látku.
    „Nemysli si, že ti to teď oplatím.“
    „To nemyslíš vážně, podívej se, jak to potřebuju,“ chystal jsem se rozepnout.
    Zadržela mě. „To máš za to, jak jsi mě urazil. Je nejvyšší čas vyrazit do města.“
    Chvíli jsem ještě protestoval, ale měla pevnou vůli a nenechala se svést. Rozmrzele jsem se oblékl a vyrazili jsme. Vyslechli jsme bubeníka a dozvěděli se tak víc o plese. Nakupovali jsme na tržnici, abychom měli masku na ples. Pořád jsme se zastavovali s lidmi a vyptávali se. Nic jsme se nedozvěděli, ale aspoň nám uteklo dopoledne. Poobědvali jsme jen lehce a obtíženi nákupy zase vyrazili do ulic.
    „Mám pocit, že jsem támhle zahlédl toho skrčka!“
    „Jo, to je on,“ poznala ho Ileona, když jsme se kousek vrátili.
    „Budeme ho sledovat.“
    Vydali jsme se za ním. Občas se zastavil u nějakého stánku, ale mířil stále jedním směrem. Střídali jsme se tak, že chvíli za ním šla Ileona a já zase sledoval ji, chvíli jsme si to vyměnili. Došel až ke známému domu.
    Plácl jsem se do čela. Ileona se na mě podívala a zakroutila hlavou. Mohli jsme začít rovnou od těch dvou domů a nemuseli jsme bloumat městem. Ale nevadí, zase jsme potkali skrčka. Čekali jsme až vyjde. Mezitím jsem si obrátil naruby vestu, rozcuchal si vlasy, nasadil klobouk půjčený za pár měďáků od žebráka. Skrček vyšel ven a já se zase vydal za ním. Ileona po domluvě zůstala u domu a čekala, jestli se někam nevydá majitel. Skrček se už nikde nezdržoval a tak jsem ho sledoval až domů. Teď už jsme věděli, kde bydlí další z toho spolku. Byl jsem zvědavý, s čím přijde Ileona. Vrátila se až večer.
    Usmívala se. „U řezníka jsem se seznámila s jeho ženou. Vyšla totiž z domu a protože nevypadala jako služka, chytila jsem se jí. Zašla koupit nějaké maso na neděli a tak jsme si pěkně popovídali o vaření.“
    „Ty umíš vařit?“
    „No nijak zvlášť, ale maso musím umět připravit, když se mi nepodaří dorazit do nějaké vesnice a něco si ulovím. A nepřerušuj.“
    „Už mlčím.“
    „Donesla maso domů a pak zase vyšla z domu, v doprovodu manžela. Čekala jsem na ní, protože mluvila o tom, že půjdou zaplatit vstupné na ples. Když mě představovala, jen jsem utrousila, něco v tom smyslu, že to je ale opravdu náhodička a pak jsem ho oslovila jménem, aniž by mi ho řekla. Měl jsi vidět, jak se zatvářila. Pak jsem ještě dodala, že ho zase ráda uvidím a co dělá Topalen.“
    „To jsi docela zariskovala.“
    „Ani ne, přece si nemyslíš, že se stýkají jen po večerech. Mezi nimi musí být i jiné vazby, což mi potvrdila, protože řekla, že ho bude pozdravovat, šli k nim totiž zrovna na návštěvu. Zeptala se mě, odkud ho znám a já se jen neurčitě vykroutila. On byl taky pěkně zuřivý. Jenže jak jsem měla na sobě něco z toho, co jsme dopoledne koupili, těžko mě bude poznávat.“
    „Takže jedné jsi už nasadila brouka do hlavy.“
    „Spíš dvěma, protože si to určitě nenechá pro sebe a poví to manželce Topalena. Každopádně se ale se mnou přestala vybavovat. Ani se jí nedivím.“
    „A až Tě potká na plese, bude podezřívat manžela ještě víc.“
    „Musíme ho jít zaplatit.“
    Chvíli jsme si ještě povídali a pak šli spát. Musím přiznat, že mi ranní vydráždění bohatě vynahradila.
    Druhý den jsme se vypravili na návštěvu k Topalenovým. Ale až když odešli. Vyšplhal jsem do okna, které vedlo na jakýsi dvorek. Z ulice by se mi to nepodařilo, pořád tam někdo chodil a přecejen bylo dopoledne. Dostal jsem se do místnosti, kde Topalen vyráběl svoje amulety. Vyráběl je podle jakéhosi návodu. Nerozuměl jsem těm znakům, ale byl jsem připravený a potřebné nářadí jsem měl s sebou. Ileona hlídala a já bral jeden hotový, ale nevypálený amulet za druhým a měnil znaky na nich vyryté. Něco jsem zaplnil, něco protáhl, něco vyryl. Každou změnu jsem pak zamaskoval. Změny jsem ale provedl i v návodu. Tam to nedalo tolik práce, protože pergamen byl hodně špinavý a začouzený, takže stačilo zapálit svíčku a opravená místa trochu umazat. Bylo to určitě chytřejší, než amulety rozbíjet nebo krást návod. S trochou štěstí si Topalen změn nevšimne, protože amulety se od sebe stejně lišily a všech deset si pamatovat nemohl. V návodu byly ještě další dva, ale ty ještě asi nevyrobil. Trvalo to dlouho, ale stihli jsme to. Stejnou cestou jsme se vrátili zpátky. Amulety teď nebudou působit a Kolkoan nebude jejich nositele poslouchat. Škoda jen, že jsem si nemohl jeden nechat, aby poslouchal aspoň mě. Nevěděli jsme ale, jaká kouzla musí být ještě s amulety provedena, aby působily, takže by to stejně bylo asi zbytečné.
    Před obědem jsme ještě zaplatili ples a pak se vydali k tomu prvnímu domu, kde bydlel samotný muž. Byl to ten pochybovač. Přemýšlel jsem, jestli ho nějak vyzpovídat nebo zastrašit. Nikdo k němu nepřišel, nikam se nevydal a ani my jsme se nerozhodli, jestli ho navštívit. Shodli jsme se nakonec, že uvidíme až po plese. Večer jsme vypili džbánek vína a šli brzo spát, abychom vydrželi na plese až do rána.
    Ples byl ve velkém sále městské radnice. Všude se chystaly výzdoba, vozilo jídlo, hudebníci chystali své nástroje. Chvíli jsme pozorovali přípravy, ale pak jsme se vydali za město trochu si zacvičit. Ileona byla sice ještě trochu ztuhlá, jak ji brzdilo nedávné zranění, ale rychle se rozhýbala. Třeskání mečů o sebe přilákalo diváka, který jel kolem. Seskočil z koně a přišel k nám. Oblečený byl obyčejně, ale ne chudě. Vypadal příjemně a tvářil se přátelsky. Mohlo mu být tak dvacet.
    „Dobrý den,“ pozdravil. „Mohl bych si s vámi chvíli zašermovat? Málokdy se potkám s někým, kdo mečem vládne tak obratně jako vy dva.“
    „Dobrý den. Já jsem Rion...“
    „a já Ileona.“
    „Promiňte mi, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Danel. Vás jsem u nás ve městě neviděl.“
    „Jen tady projíždíme a řekli jsme si, že se na pár dní zdržíme. Dokonce se dnes chystáme na ples. Ale už brzy zase odjedeme.“
    „Kam máte namířeno, není-li to tajemství?“
    „Do severních lesů, jedeme si vzít něco, co nám bylo ukradeno.“
    „Chápu. Já pracuji v městské správě, takže mám asi klidnější život, ale právě proto mám málo příležitostí si zašermovat.“
    „Můžete se na chvíli přidat k nám.“
    Pravidla cvičného souboje znal, takže jsme mohli hned začít. Nejdřív jsme šermovali spolu, aby si Ileona odpočinula. Docela mu to šlo, měl přirozený talent a asi i dobrého učitele. Bylo ale vidět, že opravdovým bojem neprošel. Pak si ho podala Ileona. Měl sklon ji podceňovat, takže by ho dostala několikrát. Rozloučili jsme se jako přátelé.
    V hostinci jsme se opláchli v lázni a začali se strojit. Ileona vypadala opravdu jako holka, kterých byly večer plné ulice. Nebýt toho, že ples měl brzy začínat, vrhnul bych se na ní. Jenže ještě jsem musel ze sebe udělat poustevníka. Oblékl jsem si kutnu, opásal provazem, vousy, hůl a lýková brašna mi taky moc slušely. Koupil jsem si i plátěné botky a tak jsem vypadal jako bych na motlitbách v lese strávil půl života. nebýt toho, že bych každého poustevníka asi převyšoval o dvě hlavy a převažoval o dalšího poustevníka. Pod kutnou se ale dalo schovat pár nožů a jiné zajímavosti. Ples ještě nezačal a ulice před radnicí byla plná kočárů. Z nich vystupovaly páry navlečené do roztodivných obleků a masek. U vchodu jsme ukázali zaplacenou pozvánku a vešli dovnitř.
    Ples zahajoval proslovem starosta. Vedle něj v čestné lóži seděl náš známý z odpoledne a nějaká tlustá a nazdobená žena. Asi syn a manželka, usoudil jsem. Vida, ani jsme netušili. Projev skončil, ozval se potlesk a starosta obřadně vyzval k tanci svoji ženu. Přes tloušťku tančila dobře. Byli sehraní a hudba byla opravdu dobrá. První tanec skončil a začal ten pravý rej. Hledali jsme naše známé, ale nezapomínali na tanec. Při tanci do nás vrazil jiný pár, otočili jsme se a pozdravili Danela. Nejdřív nás nepoznal, ale za chvíli jsme se bavili nad sklenkou vína jako kdybychom se neznali teprve od odpoledne. Jeho společnice byla docela příjemná dívka. Představil nás a ukázal její rodiče. Poznal jsem samozvaného velekněze. U něj by mohly být uloženy ty svitky. Měli jsme radost z takové náhody. Ale bylo nám líto té dívky. Bavili jsme se dobře a v průběhu večera našli další spiklence. Ileona začala svoji práci. Bylo zajímavé sledovat, jak se tváří taková panička, když se do jejího muže zavěsí zmalovaná ženská s velkým výstřihem. Zaslechl jsem jen občas něco, ale bylo vidět, že Iloena rozsévá zkázu mezi spiklenci. I kdyby se jeden nebo dva už nedostali na další schůzku, byl by to úspěch. Museli by hledat další, aby jich byl plný počet. Na plese byl i ten pochybovač a jeho jsem si zase vychutnal já. Seznámil jsem se s ním u výčepu, byl už v pokročilé náladě. Takže mi nedělalo problém zavést hovor kam jsem potřeboval. Začal jsem si stěžovat na nespravedlnost osudu a bohů.
    „Všichni bohové nejsou stejní.“
    „To jistě ne, většina je ještě horší.“
    „Ty nějakýho znáš?“
    „Poznal jsem jen dva. Jeden měl chránit naši vesnici, ale místo toho se rozzlobil, když jsme mu v době bídy nepřinesli čerstvou oběť a začal nás pronásledovat. Postupně vymřela celá vesnice, včetně mých rodičů.“
    „A ten druhej?“ sotva motal jazykem.
    „Hodně jsem cestoval, takže jsem se dostal až daleko na jih. Přišel jsem do jednoho města, kde kněžím nestačil bůh, kterého měli a pokusili se vyvolat silnějšího. Tak zohavené mrtvoly jsem pak už nikde jinde neviděl.“
    „A Kolkoana znáš?“
    „Ne, ale myslím, že bych ho ani poznat nechtěl. Co je to zač?“
    „Kolkoan byl bohem kmenů, které žily v severním lese. Není to tak daleko. A protože kmeny vymřely, zeslábl, zapomnělo se na něj. Skoro.“
    „To je podobný příběh, jako jsem slyšel v tom zpustošeném městě. Snad tady nic takového nehrozí.“
    „No já nevím, ale povídá se... různé věci,“ máchl rukou. Zas tak opilý nebyl, aby se svěřil cizímu. Snad jsem ho trochu vystrašil. Odtáhl jsem se od něj.
    Ples pokračoval výběrem nejlepší masky. Bylo kolem toho hrozně moc povyku, ale jak tak znám život, myslím, že i tady se vědělo dopředu, kdo vyhraje.
    Právě odbíjela půlnoc, když se zvenku ozval lesní roh. Hlavní dveře se rozlétly. Nikdo ale nevcházel a tak se všichni snažili protlačit ven. Danel stál poblíž dveří. Vyběhl ven a do ztichlého sálu se doneslo zajásání. Protlačil jsem se ven. Danel se bouřlivě vítal s jakýmsi sporým chlapíkem. Cizinec vypadal jako bojovník a když ho Danel pustil z náruče, opřel se o velký meč. Došel jsem až k nim. Danel si mě všiml a řekl pár slov k cizinci o našem setkání.
    „Rione, o mém učiteli jsem ti vyprávěl. Udělal mi radost, že přijel dříve, než jsme ho čekali.“
    „Rád vás poznávám.“
    Podal mi ruku, odpověděl, ale zase se obrátil k Danelovi. Já se vrátil dovnitř, zábava pokračovala. Ples byl vydařený, ale my s Ileonou jsme neměli tu volnost a tak jsme netrpělivě čekali, až skončí. Když má člověk sám upito, baví se víc, než jako jediný střízlivý. No, jediný jsem nebyl, ani Danelův učitel nepil. Seděl v čestné lóži a bavil se se starostou. Ani na okamžik nepřestal sledovat okolí. Jeho cizokrajný zjev nahrazoval masku. Přemýšlel jsem, jestli by se nedal nějak využít v boji proti Kolkoanovi. Danel by jistě uvítal, kdyby jeho vyvolená neměla doma velekněze nějakého zuřivého boha. S Ileonou jsme se domluvili, že Danelova učitele zasvětíme. Dneska už jen zbývalo využít rozpoložení toho pochybovače. Chtěl jsem ho odradit a tak jsem vymyslel, že počkám, až usne a něco mu provedu. To, že bydlí sám, mi usnadňovalo úkol. Zatímco jsem tak přemýšlel, hudebníci zahráli několik posledních kousků, starosta poděkoval hostům a ples skončil. Ileona byla rozpálená tancem a tak jsem se jen těžko odtrhoval od jejího výstřihu. Ale uměl jsem se ovládat a tak jsem si v hostinci vzal kus pergamenu, napsal na něj pár slov, oblékl tmavou kápi, zakrývající obličej a vydal se zase pryč. Na schodech jsem se ještě otočil a vrátil se. Pomaloval jsem si obličej bílou a černou barvou, abych vypadal opravdu divoce.
    Na místo jsem dorazil chvíli po mužovi, protože se teprve začal svlékat. Dělalo mu to problémy, protože od doby, kdy jsem ho na plese opustil, ještě pil. Nakonec ale ulehl. Svíci nechal hořet. Chvíli jsem počkal, až usne, pak jsem vlezl potichu dovnitř a přichystal se. Svíci jsem postavil tak, aby zespoda osvětlovala můj obličej, na stůl položil pergamen se slovy : „Těším se. Krve není nikdy dost. Kolkoan.“ Nic lepšího mě v tom chvatu nenapadlo. Pak jsem sejmul amulet a připravil si dvě malá kouzla. Taky jsem polil pergamen tekutinou z malé lahvičky, kterou jsem prázdnou zase schoval do kutny. Začal jsem mumlat a vydávat různé nepříjemné zvuky. Stále hlasitěji, až se muž probral. Otočil se a vytřeštil oči. V opilosti musel vidět úplnou hrůzu. Pomalu jsem ukázal prstem na stůl a prvním kouzlem jsem zvedl pergamen tak, aby mu doplachtil na přikrývku. Bál se ze mě spustit oči, ale pohyby rukou jsem mu naznačil, aby si přečetl, co je na pergamenu napsáno. Byl nejvyšší čas, kapalina, kterou jsem ho polil, na vzduchu po chvíli vzplane a tak mužovi za chviličku zůstal v ruce jen prach. Kapalina nejde uhasit, ale muž byl tak vyděšený že se o to ani nepokusil. Máchl jsem rukou a najednou jsem nebyl ani já, ani svíce. Mě pomohlo druhé kouzlo, svíci jsem prostě shodil na zem. Muž chvíli strnule seděl, pak se svezl zpátky na lůžko. Omdlel. Dýchal ale docela pravidelně, takže jsem vrátil svíci na původní místo, zase jí zapálil a vytratil se z domu. Ileona už spala a tak jsem se svlékl a ulehl také.
    Ráno jsem vyprávěl. „Myslím, že ten muž se už na schůzku nedostaví. Byl hrozně vyděšený.“
    Ileona mi zase vyprávěla podrobnosti z rozhovorů na plese, které jsem ještě neznal. Docela jsme se nasmáli. Pak jsme ale vstali a vydali se za Danelem.
    „Rád vás vidím, co vás přivádí?“
    „Neseme nepříjemné zprávy a potřebujeme se poradit s tebou a tvým učitelem.“
    „Dobře, najdeme ho za městem. Nespal ve městě, ale ve svém stanu.“
    Učitele jsme našli cvičícího. Přivítal nás téměř obřadně.
    „Přišli jsme, protože potřebujeme radu a pomoc a sami totéž nabízíme. Všechno myslíme naprosto vážně a i když vám naše historka může přijít přinejmenším zvláštní, je všechno pravda. Věřil by nám asi málokdo, ale Danela se věc nepřímo týká.“
    „Povídejte.“
    A tak jsme vyprávěli. O Kolkoanovi, spolku spiklenců a krocích, které jsme podnikli. Nakonec jsme si nechali osobu velekněze. To se Danelovi nelíbilo, ale přiznal nám, že otec jeho dívky rozhodně zvláštní je. „Přesto se mi ale nezdá, že by bylo něco takového možné!“
    „My bychom byli taky raději, ale nemůžeme čekat, až Kolkoan vstane ze zapomnění.“
    „Raději se připravíme na nejhorší možnost, Daneli.“
    „Nechceme je ale zabít. Neprovedli zatím nic hrozného, jen trochu blouzní,“ zdůvodňoval jsem, protože jsem nemohl přiznat pravý důvod. Těžko jsem mohl vykládat někomu cizímu, jaké máme problémy. Dali jsme si čas na rozmyšlenou a domluvili se, že já a Danelův učitel Winan půjdeme poslouchat spiklence na další schůzku dnešní večer. Minule jsme s Ileonou slyšeli, kdy a kde se má odehrát. Danel měl navštívit rodinu své dívky.
    Vyrazili jsme za šera a než jsme došli k domu, označenému známým praporem, setmělo se úplně. Tentokrát jsme se rozmístili dříve, než schůzka začala a sledovali jsme přicházející muže. Poslední přišel velekněz. Zahájil jakýmsi obřadem, který spočíval hodně v mumlání, trochu v kouři černých svící, trochu ve vztažených rukách. Vyslechli jsme spoustu nesmyslů, ale když jsme to pak rozebírali, Winan byl přesvědčený, že nemůžeme brát snahu kruhu na lehkou váhu, naopak, tím jak špatně k vyvolání přistupují, tím větší nebezpečí hrozí. Slyšeli jsme ale dvě podstatné věci. Topalen bez podezření dokončil amulety, které hned rozdal. Jedině velekněz amulet nedostal a my jsme pochopili proč, když vytáhl ze záňadří jiný, větší a viditelně starobylý. Rozevřel ho a do jeho vnitřku ukryl zpět plánky, které mu Topalen vrátil. Druhou podstatnou věcí byl den očekávaného příchodu Kolkoana. Zbývaly jen tři dny. V hostinci jsme si sedli všichni čtyři a radili se. Rozhodnutí zatím nepadlo, ale shodli jsme se na tom, že bychom se měli ve zbývajícím čase pokusit získat ty svitky. A s tím jsme usínali.
 
13. díl  
15. díl
k ZA 22
k Povídkám
k ZA
na start