Poslední soud

Robin Hauser

 

    

Prolog
Moře se promění v krvežíznivý živel, pohltí veškerý svět a zničí a rozpráší tu směšnou hrstku chamtivých a nadutých bláznů. Slunce pohasne a již nikdo nespatří jeho svit. Jen temná noc rozlije se. Potom vstoupí na tento svět démoni, jež kdysi byli vyhnáni. Zničí a zahubí vše živé. Však předtím zrodí se dvě bytosti - jedna černá, oděná v plášti noci, plná temné síly a druhá bílá, plná dobra. Pak nastane již od počátku věků tolikrát opakovaný souboj dobra a zla.
Zvítězí-li světlem oděná postava, může se tento svět dále těšit z denního světla. Pak nezanikne a získá novou naději. Vyhraje-li však dítě noci, bude svět zahalen do temnoty až do konce věků a věštba se naplní.
Toto je proroctví pěti, proroctví kněží starého světa. Nechť slouží budoucím. "… Až přijde ten, jehož duše je čistá a neposkvrněná, ten kdož je předurčen k Velkému souboji...."

Zrození dvou
Ze čtyř stran světa sešli se čtyři proroci, aby naplnili věštbu. Obřad byl přichystán. Dva z nich byli oděni v černém a vlekli ke kamennému oltáři nevinnou dívku a za neustálých zpěvů ji připouta-li. Druzí dva - ti v bílém - poklekli a modlili se. Potom přišel pátý kněz, jeho roucho mělo barvu krve. Velekněz.
Zahájil obřad. V jeho ruce se objevil obětní nůž. Zpěv i modlitby utichly a temnou nocí se nesl táhlý a úzkostlivý výkřik, který však brzy zanikl. Velekněz vyňal srdce z těla nebohé dívky.
Proužek krve pomalu protékal kanálkem v oltáři a kapku po kapce naplňoval hliněnou misku. Kněží počali opět zpívat, jejich vůdce vzal nádobu a krví nakreslil na zemi magický kruh, do jehož středu vložil stále ještě teplé lidské srdce.
Hlas kněží stále sílil až do doby, než se ozvalo hřmění. Země se zachvěla, aby ze sebe vydala to nejhorší. Ve středu kruhu se objevila prasklina a lidské srdce v ní okamžitě zmizelo. Ze země vyšlehly plameny a vzduch se naplnil zápachem síry. Země se otevřela a z podzemí vystoupila dýmem zahalená postava. Srdce a krev nevinného člověka mu dalo život. Z dlouhých rukávů černého pláště mu vyčnívaly dvě kostnaté ruce a z kápě svítily rudé oči ďábla. Ruce se vymrštily vzhůru a prsty kostlivce směřovaly k nebi. Země pod ním se znovu uzavřela a on se vznášel jen malý kousek nad ní. Démon byl zrozen.

V zemi již nějakou dobu řádil mor. Smrt procházela městem a ničila vše, co se jí postavilo do cesty. Každý třetí lidský tvor byl odsouzen zajít touto chorobou.
V tu dobu vládl král krutý a marnotratný a to, co nezničila nákaza, zničili jeho žoldáci, kteří plenili zemi, vybírali stále vyšší daně, kradli a vraždili. Krajem vládla chudoba. Bolest, strach ze smrti, beznaděj a utrpení byli každodenním chlebem a solí. Lidé odcházeli z města a jako prašivé krysy, opouštějící potápějící se loď, prchali pryč.
Zakryté vozy odvážely těla těch, kdož podlehli černé nemoci. Mrtvá těla byla dopravena za město, naházena do děr a zasypána. Byla to těžká doba, a jak už to tak bývá, taková doba zplodí hrdinu.
Hektor byl jedním z nich. Žil jak se dalo, žil však čestně. Živil se tvrdou prací, svou silou a rozumem. Byl věrný svému králi, neboť věřil, že tak je to správné, neboť takové bylo jeho vychování. Matka mu zemřela při jeho narození a vše co znal, naučil ho otec. Teď žil sám ve svém srubu na kraji lesa, neboť minulou zimu mu zemřel i otec.
Jednoho dne se Hektor vracel domů z lesa. Jako obvykle zasekl sekeru do zdi srubu, pilu pověsil na hřeb vedle a chystal se obejít své obydlí, nakrmit psa z toho mála, co měl, něco pojíst sám a ulehnout po náročném dni. Místo poklidného večera ho však čekalo přinejmenším nemilé překvapení.
Před srubem na něj čekalo několik králových žoldáků a dva z nich právě bili a kopali do polomrtvého psa. Jeden, patrně ten co jim velel, se obrátil k Hektorovi a zběžně si ho prohlédl.
"Jsi Hektor Bald, syn dřevorubce?"
"Já… Ano…" vypravil ze sebe vyděšený venkovan.
"Ve jménu našeho krále jsi zatčen, odveďte ho!"
"Proč? Já nic neudělal! Pusťte mě!"
To už se ale na Hektora vrhli vojáci, spoutali ho, přivázali za koně a vlekli ho k Dunfordu. Velitel poručil svým vojákům prohledat dům, což vlastně znamenalo to samé, jako by jim řekl: "Zničte vše, co najdete. Cenné věci si rozdělíme, vše ostatní spalte."
Dva měsíce strávil Hektor Bald v dunfordské šatlavě. Hektor nevěděl, za co byl odsouzen, on ani nevěděl, že už odsouzen byl. Ocitl se v nejhorším vězení celého království, měl strach, byl zmatený a vyděšený. Když už si myslel, že na něj zapomněli, přišel si pro něj kat.
Mučili ho ohněm i vodou, bili ho a týrali celé hodiny. Hektor se přiznal ke všemu, z čeho byl obviněn a přitom vůbec nevěděl co vlastně přiznal. Potom strávil ve své cele další týden.
Stále netušil, co se děje. Neslyšel, jak na nádvoří věznice připravují popraviště. Trávil dlouhé hodiny uzavřen v kamenné kobce s jediným otvorem, jimž proudil slabý proužek světla a osvětloval protější stěnu pokrytou mechem a plísní. V rohu kobky byla hrstka prohnilé slámy, jež měla sloužit jako lůžko. Z cely vedly silné železné dveře s malým zamřížovaným okénkem ve výši očí. Pod dveřmi ležel napolo rozbitý džbán s vodou a kousek tvrdého, plesnivého chleba.
"Proč? Proč já?" tázal se sám sebe. Ne, přímo šílel strachem a vzteky.
Ozvaly se kroky. Hektor došel ke dveřím, chytil se mříží a vyhlédl ven. Vojáci dovlekli spoutaného vězně před jeho celu.
"Uhni!" zařval hlídač a zarachotil klíčem v zámku.
Hektor se schoval v nejvzdálenějším rohu a klepal se strachy. Vojáci sejmuli vězni pouta a vstrčili ho dovnitř. Železné dveře se opět zavřely.
Hektor mlčky sledoval svého spoluvězně, zatímco se kroky hlídače a jeho přisluhovačů vzdalovaly. Vězeň vstal.
"Jsem Kornel Flang, pro přátele jen Kornel a ty?"
"Hektor, Hektor Bald," vyhrkl.
"Za co tu seš?"
"Nevím," odpověděl bázlivě.
"Skvělý, to je přesně ono. Zavřou člověka do prohnilý kobky a neřeknou mu proč! Mě sem dali pro velezradu, vraždu a několik krádeží."
"Pro vraždu?" selhal Hektorovi hlas.
"Jo, zabil jsem kapitána Daharta, bylo to ale v čestným souboji. Zapích' sem ho, a když mě soudili, řekli, že sem ho bodnul zezadu. Kecy. Von se tak někdo k tobě otočí zády a řekne ti: Kornele Flangu, ve jménu krále, si zatčenej! Tady si ale každej pán dělá, co chce, a poctivej zloděj za to platí. Jak seš tu dlouho?"
"Něco přes dva měsíce."
"Tak to máš zatracený štěstí, oni totiž raději každého popraví hned."
"Vážně?" usmál se Hektor hořce.
"No já čekám, že budu mít popravu zejtra, nejdýl pozítří. Alespoň tu nezůstanu dlouho."
"Já myslím, že tady je líp než pod katovou sekerou."
"Kdo mluví o katovi? Moji lidé si pro mě přijdou."
Hektor seděl, zády se opíral o vlhkou kamennou zeď a zmateně kroutil hlavou.
Druhý den, časně zrána po chodbě kráčel katův pacholek a četl rozsudky. Hektor se jako každý den se strachem v očích připlížil ke dveřím a tiše naslouchal.
"William Oldsborne, zloděj, odsouzen k trestu smrti stětím. Poprava bude vykonána dnes v pravé poledne. Robert Fraser, vražda, odsouzen k trestu smrti stětím, poprava bude vykonána dnes úderem první hodiny odpolední.
Hektorovi přeběhl mráz po zádech, když se katův pacholek zastavil před jeho celou.
"Kornel Flang, vražda, velezrada, odsouzen k trestu smrti stětím, poprava bude vykonána zítra v poledne. Hektor Bald, velezrada, čtyřnásobná vražda, krádež klenotů v Chrámu Čtyř lun, odsouzen k trestu smrti stětím, poprava bude vykonána zítra v poledne…"
Hlas za dveřmi se vzdaloval, ale stále bylo slyšet: "Richard Brook, napadení výběrčího daní, odsouzen k trestu stětí pravice, trest bude vykonán zítra úderem první hodiny odpolední…"
"Velezrada?" pohlédl Kornel na Hektora udiveně. "Čtyřnásobná vražda? Klenoty z Chrámu Čtyř lun?"
On však neodpověděl, seděl v rohu cely, pažemi svíral kolena k hrudi a hleděl do prázdna. Jeho rty něco bezhlesně promlouvaly. Hektor byl v šoku.
"No tak, brachu, nebude tak zle."
"Odsouzen k trestu smrti stětím," mumlal Hektor a jeho hlas se chvěl.
"Říkám, nebude tak zle, přátelé mě v tom nenechají. Vezmu tě s sebou."
Hektor tomu nevěřil, přesto však vděčně pohlédl na Kornela a chabě se pousmál. Měl strach, strach tak velký, jaký jen člověk může mít. V uších mu stále znělo: "Odsouzen k smrti, odsouzen k smrti…"
"Já jsem nevinen," řekl sám pro sebe.
"Vypadá to tak," pronesl Kornel suše.
"Jsem nevinen…," zašeptal Hektor.
"Jen doufej, že nás zítra povedou na popraviště společně, jinak zemřeš."
"Jsem nevinen," opakoval.
Hektor celou noc nespal a ve strachu očekával svítání, jež mělo být jeho poslední.
Bylo téměř poledne, když se dveře cely opět otevřely. Katovi přisluhovači vězně spoutali a vlekli je ven. Nevedli je však k popravišti, nýbrž k bráně pevnosti. Potom je zavedli do stínu přístěnku, v němž bylo umístěno několik sudů a pytle mouky. Jeden z přisluhovačů stáhl z hlavy kápi.
"Viktore," zaradoval se Kornel, "věděl jsem, že mě v tom nenecháte."
Viktor pokývl hlavou.
"Vítej zpět, příteli, brána je volná. Sejdeme se později v táboře."
"A co Richard?"
"Už je venku," řekl Viktor a přitom pohlédl na Hektora. "Co s tímhle?"
"Jde s námi."
Viktor pokývl hlavou, zahalil si tvář kutnou a spolu s tím druhým zmizeli.
Kdesi daleko zvony odbíjely poledne.
"Poběž!" křikl na Hektora Kornel.
"A co stráž u brány?"
"O ty už bude postaráno."
Kornel vyrazil kupředu a Hektor mu byl v patách. Vyběhli pootevřenou branou. Po stráži nebylo ani stopy. Oba uprchlíci běželi bok po boku a zamířili k lesu. Minuli první řadu stromů, když zaslechli štěkot psů a výkřiky. Kornel se zastavil, opřel se o strom a oddychoval. Hektor se zastavil též.
"Běž na východ a já zamířím k severu. Najdu tě, snad ještě budeš žít," pravil a dal se opět do běhu. Brzy zmizel Hektorovi z očí.
Hektor se nerozmýšlel. Stromy kolem něj se míhaly a větve ho šlehaly do tváře, on to však nevnímal a pološílený prchal pryč. Štěkot psů se blížil. Hektor běžel jako o život. Lesy kolem znal, vždyť byl synem dřevorubce, a tak zamířil k řece, jež protékala lesem. Bez rozmyšlení se vrhl do dravého živlu. Proud ho strhával s sebou a unášel ho. S vypětím sil se dostal na druhou stranu a běžel dál.
Hektor byl také dobrý stopař, neboť se často živil lovem. Věděl, jak se chovat, aby zanechal co nejmíň stop a činil tak.

Velitel vězeňské stráže se neochotně připlížil před krále.
"Co chceš, červe!" zahromoval král.
"Můj pane, dva z vězňů dnes uprchli, někdo jim pomohl. Zabili přitom dva strážce a dva katovy pohůnky."
"Mluv k věci, nebo ti dám srazit hlavu."
"Jsou to ti dva nejnebezpečnější. Kornel Fraser, ten vůdce povstalců, a pak Hektor Bald, ten dřevorubec, jehož jsi ve své nekonečné moudrosti nechal zajmout."
Král vstal z trůnu a z rukávu královského roucha se vynořil kostnatý prst. "Zmiz mi z očí, neschopný hlupáku a nevracej se bez Hektorovy hlavy. Měl být dávno popraven! Za to mi zaplatíš. Zmiz!" zahromoval král a jeho oči se rudě zaleskly. "Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale už jsem ho měl v hrsti," řekl démon v královském rouchu. Prsty s drápy se zaťaly v pěst.
"A soud se blíží!" zasyčel.
Velitel stráže se odplížil od rozzuřeného krále a dal svolat své muže. Strach z krutovládce mu nedovolil přemýšlet o tom, proč je nějaký dřevorubec pro jeho výsost tak důležitý, ale byl odhodlaný Hektora znovu dopadnout.

Štvanec
Hektor běžel stále vpřed, dech mu už sotva stačil. Cítil, jak ho pálí hruď a nohy už téměř necítil, leč strach z pronásledovatelů ho hnal stále kupředu. Štěkot psů a výkřiky vojáků se už dávno ztratily kdesi za jeho zády. Hektor se pomalu uklidnil a byl znovu schopen jasného myšlení. Přestal běžet a usedl na zem, aby si odpočinul. Teď už ho snad nedostihnou.
Byl z vězení sotva pár hodin, ale byl odhodlaný svoji nově získanou svobodu hájit svým životem. Už ho zpátky nedostanou, raději zemře, než by se nechal znovu zajmout. Bál se smrti, ale klidně jí vyjde vstříc, nebude-li mít na vybranou.
Tak rychle se jeho život změnil. Ještě nedávno žil spokojeně ve svém domku u lesa. Byl šťastný, tvrdě pracoval a hlad měl málokdy. Potom ho ale vytrhnou z jeho světa. Spoutají a odvlečou pryč. Chtějí ho zabít a kvůli nim se z něj teď stane psanec. To vše bez jediného důvodu. Prý za velezradu. Vždyť proti králi nikdy neřekl jediného křivého slova. Musí to být omyl. Snad kdyby se dostal ke králi. Mohl by to vysvětlit a požádat o milost. Nesmysl! I kdyby se dostal až k němu, stejně ho nechá zabít. Teď je z něj tedy zrádce a musí se s tím smířit. Je z něj uprchlík, psanec. Nikdo mu nepomůže. Beztak na něj čeká jenom smrt.
Hektor sesbíral trochu suchého klestí a rozdělal oheň. Tady ho už nikdo nenajde. Jeho pronásledovatelé to už určitě vzdali a vrátili se zpět do Dunfordu. Přesto však hlídal, aby se oheň příliš nerozhořel. Ulehl k ohni a snažil se usnout. Ležel celé hodiny a lekal se každého zvuku. Potom vstal, přiložil do ohně a zády se opřel o strom. Pomalu se svezl po kůře a unaveně sedl na zem. Před očima se mu míhala barevná světla. Byl unavený a hladový, přesto pořád vyděšeně sledoval okolí.
Tu ucítil chladné ostří na svém hrdle. Někdo se k němu přiblížil a přiložil mu nůž na krk. Hektor se příšerně lekl. Srdce se mu málem zastavilo a začaly se o něj pokoušet mrákoty. Nohy se mu rozklepaly, ale neodvážil se ani pohnout.
"Měl bys být opatrnější, Hektore!"
Ostří se pomalu vzdálilo od jeho hrdla a paže zmizela. Hektor se neodvážil ohlédnout. Objevil se před ním v šedozeleném plášti. Hektorovi se chtělo křičet radostí i úlevou.
"Ty jsi přeci jeden z Kornelových falešných katů! Viktor!"
"Ale urazil jsi pěkný kus cesty. Věřil jsem, že tě královi pacholci dopadnou. Kornel ale říkal, že to zvládneš. Posílá za tebou deset svých nejlepších mužů a sám se tě vydal hledat. Nevím, proč si tě tak oblíbil. Někdy jeho chování nechápu.
Viktor přiložil ruce k ústům a napodobil křik orla. Netrvalo dlouho a z houštin se začaly nořit postavy v pláštích. Jako poslední přišel Kornel. Husté černé vlasy mu splývaly přes staženou kápi. Tvář mu lemoval pečlivě zastřižený vous. Za opaskem se zlatou sponou se mu pohupoval lehký meč. Kornel pozvedl paži na pozdrav a ve tváři se mu zračil přátelský úsměv.
"Zdráv buď, Hektore. Jsem rád, že se opět potkáváme."
"Ani nevíš, jak rád tě vidím. Stále tomu ještě nemohu uvěřit."
"S námi ti už nic nehrozí, budeš-li poslouchat mý rozkazy."
"S námi?"
"Chci, aby ses k nám přidal. Nebo chceš chcípnout jako nějakej psanec?"
"Vy jste ale také psanci."
"To tedy nejsme. Jsme válečníci. Bojujeme proti nespravedlivému králi. Bojujeme pro lid a pro naši zemi."
"Nevím, jestli vám budu co platný."
"To se uvidí. Chceš jít s námi?"
"Zdá se, že nemám na vybranou."
"Něco mi říká, že za čas bude král nenávidět tvý jméno stejně jako mý," pravil Kornel a ani nevěděl, jak blízko je pravdě.

Iwdan
Dvanáct mužů zahalených nocí bloudilo lesem. Kornel bok po boku s Hektorem kráčel vpřed. Šli tiše, bez jediného slova. Celou noc. Než se jim kdesi za hradbou ze stromů objevily vrcholky hor. Kornel konečně promluvil.
"Dunfordské hory. Místo povstalců a všech těch statečných, kdož nechtějí dále snášet příkoří a nechtějí úpět v okovech v područí krále, který násilím usedl na trůn. Je to nejlepší místo pro úkryt i obranu, však uvidíš!" pravil Viktor.
Dva nejvyšší vrcholy se tyčily nad hlavami hrdinů, zatímco oni kráčeli po kamenité stezce mezi nimi. Nepřístupná cesta je vedla po útesech a srázech. Schody vytesané do skály je zavedly do obrovské jeskyně. Do skály tu byla vytesána obrovská socha, jež držela v rukách kamennou desku popsanou neznámým písmem.
Viktor ukázal nahoru. "To stvořil dávný národ Iwdanu, jež tu žil před námi. Byli to moudří lidé znalí zákonů přírody. Dokázali prý využít sílu nitra sopky. Pak přišli Iordové, naši předkové a vyvraždili je. Mnoho po nich nezůstalo.
Potom došli před kamennou bránu. Na ní byly kamenné hlavy s děsivými výrazy. Kornel zakřičel hlasem orla a dvakrát udeřil hlavicí meče do kamene. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo praskání, skřípění, cvaknutí a pravé křídlo se mírně posunulo vpřed. Všichni bezpečně prošli dovnitř. Na druhé straně stála stráž.
Hektor si prohlížel bránu z druhé strany. Bylo na ní upevněno několik řetězů, jež byly všelijak překříženy přes velké množství kol upevněných ke stropu. Potom se všechny jednotlivě řetězy sjednotily v jeden. Ten byl spuštěn podél zdi a na něm visela malá měděná miska, na níž spočíval obyčejný kámen velikosti pěsti. Strážný pokynul a vyňal kámen z misky. Miska začala stoupat vzhůru, kola se roztočila a na druhé straně zdi se z díry ve stropě vysunul další řetěz se zátěží. Mezitím se brána sama zavřela.
"Nikdo nechápe, jak to pracuje, ale je to doko-nalé. Bránu lze otevřít jen zevnitř pouhým kame-nem, ale deset mužů s ní nehne," pravil Viktor.
Celá skupina se vydala dál. Hektor šel vpřed a obdivoval výtvory vytesané do skály.
"Na tu ne!" křikl Kornel.
Hektor se jen otočil, ale přeci jen došlápl na dlaždici, před níž ho Kornel varoval.
Viktor skočil a srazil Hektora na zem těsně před tím, než jim nad hlavou prosvištěl břit ohromné sekery, upevněné na řetězu. S řinčením narazila do zdi na druhé straně.
"Je tu plno pastí, většinu z nich jsme objevili a po spuštění už jsme nepřišli na to, jak je znovu nastražit. Ale ty co známe jsme tu nechali a používáme je," vysvětloval Viktor. "Je tu mnoho sálů a chodeb a také velký sál pokladů. Kupujeme za zlato z něj jídlo, látku na šaty, kožešiny a zbraně. Ale jen já a Kornel víme, jak vstoupit dovnitř. Je tu ohromné podzemní město a v něm bydlí naše rodiny."
Chodba vyústila do ohromného podzemního prostoru. Hektor pohlédl vzhůru. Stěny směřovaly příkře vzhůru a končily kdesi vysoko nad nimi. Žádný strop tu nebyl. Jsou na dně sopky. Půda však byla pokrytá dlaždicemi. Byla tu cesta, která vedla k malé skupince domů. Též tu protékal potůček svým korytem vytesaným do skály.
Město v podzemí.
Několik dětí si pohrávalo před domy. Ženy radostně zdravily své muže. Přiběhla jim vstříc plavovlasá dívka a vrhla se Kornelovi do náruče.
"Teď si jdi, kam chceš. Jsi volný. Potom si tě zavolám. Viktor ti ukáže, kde budeš bydlet," pravil Kornel, popadl dívku do náručí a odnášel si ji pryč.
"Tudy," řekl Viktor a dovedl Hektora k malému opuštěnému stavení na nejvzdálenějším konci.
"Budeš si to muset trochu poopravit. Pošlu ti sem někoho s jídlem."
Potom se oba rozloučili a Hektor vstoupil dovnitř. Domek měl jedinou místnost. Bylo v něm jenom holé lůžko a rozbitý stůl. Hektor jenom pokrčil rameny a přešel k oknům. Okenice nešly otevřít. Hektor se do nich opřel, ale stále se nic nedělo. Opřel se znovu, silněji, ony se utrhly a vyletěly ven. "Budu potřebovat dřevo a nějaké nářadí," pravil Hektor sám pro sebe.
Ve dveřích se objevila hnědovlasá dívka menší postavy. Na rtech se jí zračil úsměv. Dlouhé vlasy měla svázané do copů. Bílá tunika nahoře mírně odhalovala nádherná ňadra. U pasu měla za opaskem vloženou dýku. Rozpustile se usmívala a její hnědozelené oči radostně plály. Vešla dovnitř. V ruce nesla džbán vína a talíř s pečení.
"Tohle ti posílá Viktor."
"Velice děkuji."
"Irwin."
"Tak tedy děkuji, Irwin," pravil, vzal talíř i se džbánem a usedl na zem, aby se hltavě pustil do jídla.
"Ty jsi Hektor, že?" otázala se a prohlížela si jeho šlachovité tělo.
"Hektor Bald, krásná dívko," pravil, když zvedl hlavu a oči mu znovu sklouzly k rozepnuté tunice.
"Kornel říkal, že jsi prý odsouzen za vraždu a zradu."
"To ano, ale jsem nevinen."
Dívka pokynula hlavou.
"To taky říkal. No ještě se uvidíme. Donesu ti sem nějaké kožešiny, abys nespal na holé zemi," pravila a odešla.
Hektor chvíli sledoval prázdné dveře a zamyšleně přitom žvýkal kus pečínky.

Uplynula asi hodina a Hektor opustil své nové obydlí a vydal se na malou procházku. Ptal se na Viktora a pak ho navštívil. Viktor seděl za stolem, na němž ležela spousta popsaných kamenných desek. Viktor přejížděl prstem znak po znaku a perem je zapisoval do svitku.
"Ještě nedokážu přečíst úplně vše, ale je na nich zaznamenána spousta vědomostí," pravil na uvítanou, aniž by zvedl hlavu od své práce."
"Jsi vzdělaný člověk, Viktore."
"Kdysi jsem hodně studoval, u těch nejlepších učitelů. Můj otec, hrabě z Dirwonu, se dobře staral o mé vzdělání."
"Ty jsi šlechtic?"
"Mého otce zabili a král mu sebral všechen majetek."
"Proč?"
"Proč tebe obvinili z tolika zločinů, když jsi ani jeden z nich nespáchal? Král ví, jak se zbavit lidí, kteří by mu mohli překážet."
"A Kornel?"
"Obyčejné dítě ulic. Malý zloděj, který se stal pánem. Je to dobrý člověk a má dobré srdce. Snad je víc šlechticem než já. Má schopnost vést lidi. Poslouchají ho a mají ho rádi."
"Co čeká ode mne?"
"Chce, abys ho následoval. Chce osvobodit zemi z područí toho ďábla. Chce, abys ještě dnes začal s výcvikem."
"Jsem dřevorubec, to je jediné, co umím. Snad až na to, že se vyznám v okolních lesích a umím vystopovat zvěř."
"A teď se naučíš vládnout mečem."

Krev není voda
Dny plynuly jako voda. Hektor den co den trávil v podzemní aréně, kde se učil. Měl ohromnou sílu a navíc byl rychlý. Místo sekery se teď oháněl mečem. Hbitě jako lev. Brzy se mu málokdo vyrovnal. A jeho postavení rychle stoupalo. Přesto však byl nejhorším ze všech, neboť zatím nedokázal prolít krev. Nemohl ublížit. Vítězil, ale vždy jenom proto, že to nebyl skutečný boj.
Často také pracoval na svém domku. Z komína na úplně nové střeše se pomalu vznášel dým. V krbu, jejž sám postavil, příjemně plápolal udržovaný oheň. Na novém loži bylo nastláno kožešinami. Okenice voněly čerstvým dřevem, stejně jako stůl, lavice i truhla. U stěny srubu znovu visela pila a sekera byla zaseknutá ve špalku před domem.
Irwin jej často navštěvovala, leč Hektor nevěděl, co znamenají její pohledy, ač sám sledoval často její rty, když k němu promlouvala, v touze políbit je. Jen jedinkrát se k ní naklonil, aby jí políbil, když v tom se rozezněl zvon. Hektor vstal, strhl ze zdi meč a běžel k sálu, v němž obvykle zasedala rada. Všichni bojeschopní muži byli v plné zbroji.
"Královi vojáci procházejí soutěskou. Chtějí do Derlácie a pod záminkou vybírání daní chtějí loupit, plenit a zabíjet. Máme s Derlácií dobré vztahy, a tak jim trochu pomůžeme," pravil Viktor.
Kornel předstoupil před své muže.
"Chceme prolít krev těch psů! On ničí nás a nadešel čas pomsty. Teď bodneme do vosího hnízda. Je nás dost na to, abychom se mu konečně postavili. Tohle bude první velký úder."
V řadách vyrazila horda povstalců a skrz labyrint chodeb se vyřítila ven. Kornel hnal své muže do běhu k severu.
Hektor i v skalnaté zemi tu a tam nalezl stopu. Stačila mu jen jedna malá zlomená větvička, jež si razila cestu skalní cestou, malá skalní květinka udupaná do země. Našel i stopy okovaných bot v prachu a sutinách. Brzy dohnali královu ozbrojenou skupinu.
Rozpoutala se bitva. Kornel jako ďábel zabíjel jednoho po druhém. Viktor, vždy statečně po jeho boku, doslova klestil cestu mezi vojáky. Hektor bojoval jako šelma. Odrazil každý úder, leč tu a tam srazil někoho hlavicí. Ťal jen po rukou a po nohou a žádný jeho zásah nebyl smrtelný. Tu se mu uprostřed řeže objevil za zády jeden z vojáků a chtěl ho tít zezadu mečem. Kolem proběhl Kornel a rozťal muži břicho. Hektor se jen ohlédl a viděl útočníka padajícího k zemi.
Pak bylo náhle po všem. Kornelovi lidé se scházeli, unavení, ale radostní.
Vydali se na cestu zpět. Večer se pilo a hodovalo. Každý se radoval, jen Hektor se ničeho nezúčastnil. Tu si ho dal k sobě Kornel zavolat.
"Zachránil jsi mi život, už podruhé," pravil Hektor.
"Já vím. Ale nemuselo to bejt nutný. Seš dobrej. Vím, že umíš bojovat."
"Neumím. Nezasloužím si takové přízně, jaké se mi dostává. Odejdu."
"Kolik jsi porazil králových vojáků?"
"Nevím, nepočítal jsem je."
"Půl tuctu? Tucet?"
"Možná."
"A kolik jsi jich zabil?"
"Žádného!" pravil a svěsil hlavu.
"Já jich dostal devět. Zabil jsem i ty, jejichž zranění jim nedovolila dál bojovat."
"Jenže já mám strach."
"To tedy nemáš! Strach jsi měl, když jsi přišel! Vyděšený malý štěně! Teď je z tebe válečník."
"Nedovedu zabít."
"Každý to svede. Až proliješ krev poprvé, to bude nejhorší. Potom to přestaneš vnímat."
"Promiň, Kronele, já odcházím. Zítra."
Kornel se na Hektora dlouze zadíval, potom jenom pokrčil rameny a přikývl.

Druhý den Hektor vyšel ven a zamířil si to k bráně. Vzal si s sebou jenom svůj meč a sekeru, jíž zasunul za opasek. Lidé se na něj ani nepodívali. Jen Viktor přistoupil a potřásl mu rukou.
"Sbohem, příteli."
Potom se Hektor ještě jednou zastavil. Pohlédl na Irwin a v očích se mu zaleskla slza. Irwin se otočila a utekla pryč.
Strážce u brány nepromluvil, jen sklopil oči a otevřel. Hektor se cítil jako zrádce. Zžíralo ho svědomí a co chvíli se chtěl otočit a jít zpět. Ale bylo pozdě. Vyšel z jeskyně a sestupoval po kamenných schodech. Tu za sebou uslyšel kroky.
Ohlédl se a Irwin mu vběhla do náručí a objala ho. Dlouho tam stáli v objetí a vášnivě líbali jeden druhého. Potom ji vzal za ruku a spolu odcházeli. V ten den se zaslíbili jeden druhému a svou svatební noc strávili pod širým nebem. Byla to však poslední bezstarostná noc.
Hektor postavil srub u lesa. Znovu se dal do práce. Začaly ho však tížit noční můry. Zdál se mu pokaždé ten samý sen. Viděl kněží u oltáře, jak volají démona. Spatřil ho, jak vychází z nitra země. Potom se mu zdály další sny. O tom, jak bojuje s tím netvorem. Vždy se probudil a krůpěje potu mu stékaly po celém těle. Ten poslední sen, v něm viděl krále. Krále s tváří démona.
Irwin se ho na jeho sny vždy ptala, leč on neodpovídal.

Hector ničitel
Jednoho dne, když se s Irwin vraceli z procházky, spatřil před domem skupinu žoldnérů. Čekali na něj.
"Ne. Už ne." procedil Hektor skrz zuby.
"Chyťte ho!" křikl jeden z nich.
Hektor tasil a vyšel jim vstříc.
První voják zaútočil, Hektor kryl ránu horním krytem, pak nechal meč sklouznout od čepele a vyrazil hlavicí kupředu. Voják se svalil k zemi v mrákotách. Druhý zaútočil sekem na bok, na hlavu a bodem na druhý bok. Hektor z posledního krytu stáhl meč zpět a voják mu sám naběhl na meč. Hektorovi se zvedl žaludek. Dva další žoldáci na něj zaútočili. Nepřemohli ho. Jenže byl v nevýhodě, musel jednat rychle a musel znovu zabít.
Irwin vykřikla, když se jeden z mužů blížil k ní. Hektor zuřivě máchl mečem, a uťal nepříteli hlavu a hnal se Irwin naproti.
Zakrátko stál s Irwin v objetí. Chvěl se po celém těle a pohlížel na zkrvavená těla na zemi.
"Už ti nikdo neublíží, lásko. Vždycky tě ochráním."
"Miluji tě, Hektore."
"Tady nejsme v bezpečí. Odvedu tě zpět ke Kornelovi."
"Ale mně se tu líbí. Chci vidět každý den vycházet slunce a cítit vůni lesa. Tam v hoře ani nevane vítr, jen průvan se prohání chodbami."
"Ale nehrozí ti nebezpečí."
"Chci být volná. Chci chodit po lese, poslouchat zpěv ptáků a ne jenom křik orlů, když hrozí nebezpečí."
"Pak pro tebe tu svobodu vybojuji."
Něžně uchopil Irwininu hebkou ruku a spolu pak zamířili k horám.

Tak odvedl Hector svou Irwin zpět před bránu. Zas zazněl křik orla a dva mocné údery hlavicí otevřely kamenná křídla brány. Strážce mlčky pohlížel na příchozí, nic však neřekl a nechal je projít. Hektor držel Irwin za ruku a provedl ji labyrintem až do vesnice. Tam vyhledal Kornela.
Potom stanul v sále, v němž jednal Kornel se svými přáteli. Zraky přítomných hleděly na Hectora a Irwin. Stáli tam ruku v ruce a ticho se rozhostilo kolem. Kornel povstal.
"Zabil jsem!" pronesl Hector tiše.
"Zabil jsem a udělám to znovu, bude-li třeba," opakoval.
Kornel pokývl hlavou a naznačil mu, ať se usadí. Potom však pohlédl na Irwin.
"Ženy nesmí usednout u stolu rady!" pravil posléze.
"Hektorova ruka se však pevně držela Irwininy hebké dlaně a výraz v jeho tváři napovídal, že ji pustit nehodlá.
"Dobrá, tedy budeme stát."
Kornel tázavě pohlédl na Viktora a ten jenom pokrčil rameny a lehce se usmál.
"Vlastně máš pravdu, nastal čas přemýšlet o důležitějších věcech. Přišel jsi právě včas, zítra si půjdeme do Dunfordu pro krále!"
"Pokud budu moci svobodně žít s Irwin po boku, zabiju ho sám!"

Večer k sobě Hektora povolal Viktor. Netrpělivě ho čekal ve své pracovně, když tu konečně přišel.
"Co ode mne potřebuješ, příteli," pravil Hektor co možná nejvlídněji.
"Četl jsem v runách. Hleď na ty desky. Našli jsme je kdysi v severní šachtě. Praví se tu o starobylé kletbě a pěti nesmrtelných, těch, kdož ji vykonali. Je tu popsán souboj dobra a zla. Ďábel prý přišel a čeká na toho, kdo ho má porazit, nebo mu přinést k nohám vládu nad světem."
"Mě kletba starého světa nezajímá. Jsou teď důležitější věci, o kterých se musí mluvit."
"Často je to, co odmítáš, to nejlepší, co můžeš dostat."
"Zítra nás čeká velký den. Nehodlám se zabývat nicotou minulosti."
"Minulost je ale pramenem moudrosti. Je zdrojem poznání."
"A síla je nástrojem zkázy. Bohužel, tomuto světu vládne síla a proti ní se můžeme bránit zase jen silou."
"Myslel jsem, že v tvé mysli vždy převládala moudrost."
"Moudrost je lidská slabost. Činí z mužů jen bezcenné loutky. Dnes nemá ve světě moudrost místo. Ve světě barbarů se ti nevyplatí být moudrý. Vzbudíš tím jen hněv."
"Možná jsem se zmýlil," pravil Viktor jenom tak pro sebe.
"Pro nic důležitějšího jsi mě nevolal?"
"Nic důležitějšího?" opakoval nepřítomně.
"Pak tedy sbohem," pravil a odešel.
Viktor zamyšleně studoval runy na kamenné desce před sebou.
"Kornel nebo Hektor?" ptal se sám sebe.

Kornel seděl v sedle svého koně a s výrazem zadostiučinění sledoval své muže. Zrak mu padl na Hektora. Bezděky se usmál. Dříve z něj býval pouhý dřevorubec. Žebrák v otrhaném šatě. Pamatoval si na vystrašené mládě, s nímž měl strávit svůj poslední den v Dunfordské věznici. Teď před ním stál bojovník. Široký pás, jenž držel pochvu na jeho zádech, mu zdobil jeho mohutnou hruď. Meč, jenž mu visel za zády, vypadl tak hrozivě. Zrak mu pohlédl na sekeru, jež měl Hektor za pasem. Jenže teď už to nebyl nástroj, ale vražedná zbraň v rukách nebezpečného muže. Okované nátepníky a kožená zbroj - jenže to není to, co z něj udělalo válečníka. Hektor seděl na zemi, Irwin stála za ním a splétala mu vlasy do malých copánků.
Kornel jenom pokývl hlavou a dál se rozhlížel po svém vojsku. Každého z nich viděl jako žebráka či rolníka. Viděl spousty zlodějů a vrahů. Těch nejhorších lumpů i těch nejpoctivějších mužů země. Viděl je jako své děti, neboť on je všechny přijal a slíbil jim nový život. Teď jsou z nich válečníci. A všichni se svorně připravují k boji.
Kornel popohnal koně a z očí mu plál podivný žár. Předstoupil před své muže a promluvil k nim.
"Mužové, válečníci, hrdinové národa. Já, Kornel, váš vůdce, k vám chci promluvit. Již dost bylo příkoří, jež bylo na nás pácháno. Už nechceme slyšet nářek žen a dětí, jež zmírají v plamenech hněvu našeho pána. Nadešel čas, kdy bude vztyčena pěst v hněvu a touze po odplatě. Stojíte tu, mužové stejné krve, v zboji, a čekáte na svou chvíli. Vaše meče již dávno touží po krvi těch, kdož vás vyhnali z vašich domovů. Jste připraveni zemřít pro naši svatou věc a jste připraveni zvítězit ve jménu spravedlnosti. Já, Kornel, váš pán, vás povedu cestou pomsty!"
Propukl nesmírný jásot a ryk. Zbraně narážely do štítů a výhružně trčely z rukou válečníků. Jejich řev se nesl krajem.

Soud
Ač v přesile, nedokázala obrana Dunfordu odolat útoku Kornelových lidí. Zoufalé výkřiky, krev a plameny zaplavily nádvoří dunfordské pevnosti, na níž bojovaly poslední zbytky obránců. Mnoho padlo Kornelových mužů, leč za každým mrtvým stanulo dalších pět k nepříčetnosti rozzuřených válečníků. Hektor se bok po boku s Kornelem probojoval k paláci a jeho těžké okované boty byly zmáčeny krví, jíž bylo nádvoří pokryto. Hektor měl krví zbarvenou tvář i šat, leč jeho krev to nebyla. Jeho meč jako posel smrti rozséval zkázu.
Kornel s Hektorem byli první, kdož vtrhli do paláce a spolu rozrazili mohutná dřevěná křídla dveří trůnního sálu. Oba vtrhli dovnitř.
Temně oděná postava se pomalu zvedla ze svého trůnu. Králova stráž se chtěla vrhnout na vetřelce, ale tu strnuli uprostřed pohybu a jejich mrtvá těla se bezmocně zhroutila k zemi.
A z východu a ze západu zdí prošli dva z kněží - ti v bílém.
Kornel pozvedl meč a chtěl se vrhnout na krále. Pak se zarazil a tvář mu pobledla. I on klesl k zemi. Byl mrtev.
A ze severu a z jihu přišli další dva z kněží - oba v černém.
Hektor strnul a ohlédl se, aby se dal na úprk. Tu místo dveří narazil do tvrdé zdi. Už nebylo východu.
A uprostřed sálu ze země povstala postava v šedém.
Pět proroků stálo nehybně, zatímco král rozepjal plášť a sestoupil z trůnu. Vyděšený Hektor pohlédl do tváře ďábla.
"Tak jsi konečně tady!" zaskuhral démon.
Hektor tasil a namířil meč na netvora.
"Čeká nás poslední souboj o vládu nad světem. Buď já, nebo proradné lidské plémě."
Hektor se ani nepohnul.
"Jich se nemusíš bát! Nesmí ublížit mně ani tobě!" pravil a ukázal na pětici nehybných postav. "Stvořili mě i tebe k věčnému boji. Mezi námi se rozhodne!"
Démon počal pomalu Hektora obcházet.
"Ty jsi klíč k věčné vládě temné síly," zaskuhral démon a vrhl se na Hektora.
Hektor se nestihl ani pohnout a ocelové spáry ho sevřely drtivou silou a srazily k zemi.. Drápy se mu zaryly do masa a Hektor vykřikl bolestí. Démon vycenil své tesáky a blížil se k Hektorovu hrdlu.
Tu jeden z kněží pozvedl ruce, vymrštil je vpřed a cosi neviditelného srazilo démona stranou. Pak se rozplynul a bílá kápě se tiše svezla k zemi.
Hektor povstal a pozvedl meč ve chvíli, kdy démon znovu zaútočil.
Hektor uskočil a ťal po démonově hrudi. Ozvalo se zapraskání a démon zařval. Hektor jenom zahlédl, jak z netvora trčí přeražené kosti a jak mu z hrudi vytéká rudozelená tekutina. Démon zuřivě máchl paží a Hektor se stěží vyhnul drápům, uskočil. Démon se však znovu vymrštil. Hektor netvora srazil a ten padl na podlahu. Hektor čekal na další útok a znovu netvora zasáhl mečem. Ani tentokráte mu rána neublížila. Tu druhá postava z bílém vystrčila ruce z dlouhých rukávů a zelený záblesk zasáhl Hektorův meč. Ve stejné chvíli se pohnula další postava a udělala prudký pohyb rukou. Meč vyletěl Hektorovi z ruky a s řinčením dopadl na zem. Ve stejné chvíli oba kněží zmizeli a jejich pláště se lehce snesly k zemi.
Hektor vyrazil k meči, jenž teď zářil smaragdovým světlem.
Démon ho však dostihl a silné paže zvedly Hektora do vzduchu a mrštily s ním o zeď. Hektor se sesunul k zemi a s námahou se pokoušel vstát.
Kněz v černém se otočil k démonovi a stiskl své dlaně k sobě. Démon zakřičel a rány na jeho hrudi zmizely. A démon se znovu obrátil k Hektorovi, aby dokončil své dílo.
Hektor se doplazil k meči. Démon už byl téměř u Hektora a skočil. Z posledních sil vyrazil Hektor mečem dopředu. Sálem zaznělo příšerné zavytí. Démon ustoupil a popadl oběma rukama meč, jenž mu trčel z břicha. Zelená záře se však vpíjela do démonova těla a sžírala ho zevnitř. Démon znovu hrozivě zakřičel a padl na zem.
Hektor s námahou vstal a opatrně se belhal k netvorovi. S děsem i úlevou pozoroval, jak se démon válí po zemi, kňučí a naříká ve smrtelné křeči. Pak sebou trhl a již se nepohnul.
Hektorova pozornost se obrátila k poslednímu z kněží. Ten jenom pokývl hlavou a promluvil: "Jsi vyvolený. Vyhrál jsi Poslední soud. Čtyři z pěti kněží došli svého klidu a já, jejich vůdce, je budu brzy následovat." Potom pomalu vykročil k Hektorovi.
Hektor chtěl pozvednout meč, leč nemohl se ani pohnout. Velekněz už stál u Hektora.
Hektor s úděsem hleděl do prázdné kápě, když se počal knězův rukáv zvedat a neviditelná ruka se dotkla jeho čela. V tu chvíli se Hektor v bezvědomí zhroutil k zemi.
Probudil ho Viktorův hlas.
"Je živý! Díky bohu!"
Viktor pomohl Hektorovi vstát.
"Co se stalo?" tázal se.
"Já..." Hektor se zarazil a zamračil. "Já nevím..."
Pohlédl na vyvrácené dveře. Pohlédl na znetvořené tělo se smaragdovým mečem v břiše. Nechápavě hleděl na pětici kněžských rouch válejících se po zemi.
"Já nevím!" opakoval.
 
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start