Holmes Mark VII

Karel Paul

 

    

Těžce dosedl na obrovský kufr, který za sebou vláčel. Rozhlédl se po nevelké letištní hale a plnými doušky nasával atmosféru - i ta čeština se za těch osmnáct let, co tu nebyl, změnila. Hemžilo se to ruskými výrazy ještě více než předtím a Olin si znovu uvědomil jak se časy mění. Kolem něho právě prošla dvě mladá děvčata v ultrakrátkých sukních. Jejich dlouhé, dobře tvarované nohy byly dokonale obtaženy módní nanotkaninou. Ta nejenže ponechávala málo fantazii, ale rovněž skvěle uchovávala teplo. Venku, konec konců, bylo 12°C pod nulou, což se odráželo ve slušivých beranicích z klonovaných sobolů, které měly obě dívky na hlavách. Olin se přistihl, že opět hloupě civí. Jedna z děvčat měla zdánlivě zcela obnaženou hruď. Přestože nebyla na letišti jediná takto oblečena a něco podobného již dříve viděl, nemohl si stále přivyknout - Západní státy americké, byly přece jen konzervativnější. Jsi holt v Evropě a musíš se trochu uvolnit ty moulo, vynadal si v duchu. Dívčinu hruď těsně obepínala přiléhavá tkanina v perfektní barvě hebké opálené kůže včetně velkých bradavek. Přinutil se odvrátit zrak, ale ne předtím, než mu dívka pohled krátce opětovala. Nebyla v něm žádná zloba ani kuriozita, maximálně trocha pobavenosti. Co bys taky chtěl? Pomyslel si, nejsi nejmladší, máš nadváhu - cyber-sexuál rozhodně vypadá jinak… No a majetně zrovna taky nepůsobíš!
Vyšel z letištní haly právě, když obrovský Airbus A490X vzlétal z té nejvzdálenější dráhy. Hluk byl přesto ohlušující. Letadlo pobralo bezmála 1200 pasažérů a jeho odbavení na menších letištích jako bylo pražské trvalo někdy i 4 hodiny. Při obrovském neštěstí v Riu před několika lety subsonický Boeing naboural do nízko a příliš rychle letícího Zeppelinu společnosti Varig-United. Zahynulo přes 3000 lidí jenom na palubách obou strojů . Dalších 1700 uhořelo ve favele* Vila Canoas, na kterou se trosky zřítily. Uvažovalo se poté o letounech s maximem 900 pasažérů, ale ekonomie si žádala jinak.
Skupina taxikářů před letištní halou bez výjimky mluvila českou ruštinou a rovněž bez výjimky kouřila. Bezpečnostní služba, která by vás ve Státech byla schopna vás paralyzovat za daleko menší prohřešek, to zde okázale ignorovala. Kývl na jednoho z mužů, který se opíral o svůj mohutný, bionaftu požírající GM-VAZ. Chlapík se odlepil od nárazníku vozu a ochotně se chopil jeho kufru. Olin byl poněkud znepokojen faktem, že obrovský holograf na dveřích taxíku, na kterém měla být identifikace vozidla a taxíkářova podobizna, zobrazoval muže nejméně o dvacet let staršího. Pokrčil v duchu rameny a dosedl na měkké zadní sedadlo. Nad hlavou měl zastaralý plasmový display, kde právě statný, vyvinutý mladík v tradiční rubášce a bez kalhot "uspokojoval" pohlednou černou ženu, oblečenou v kompletu z tyrkysově modré kůže s dírou v oblasti rozkroku. V nose měla obrovský kruh, který se již nejméně deset let nenosil ani v Kongu a byla nesmírně hlučná. Olin usoudil, že se patrně jedná o starší barrandovskou produkci, dnes už prakticky neprodejnou. Představení vypnul a zadal taxikáři adresu v Řitce, kam směřovala jeho cesta. Zkontroloval svůj zbrusu nový Texas-Nokia komunikátor - od svého odletu ze San Franc-Jose, před dvěma dny, žádné důležité zprávy neměl. Olin ani žádné neočekával.

*favela - chudinská čtvrť v Brazílii
Jetlag se po desetihodinovém letu přes osm časových pásem začínal pomalu projevovat a z polospánku Olina probudil až dotaz taxikáře: "Vy Amerikan?"
Prvně se na taxikáře pořádně podíval. Byl to pohledný člověk s vlnitými kaštanovými vlasy a knírem. Nemohlo mu být více jak třicet let. Jeho tvář mu byla silně povědomá, ale byl unaven a nedokázal ji zařadit. "Da ja Amerikan," dovolil si zažertovat. Uvědomil si, že v taxíku řízeném člověkem neseděl již pěkných pár let. Byl to také jeden z důvodů proč si nezvolil jedno z plně-automatických vozidel, která před letištní halou stála rovněž. Taxíkář se očividně potřeboval před cizincem vymluvit - pasažéři z Ameriky byli dnes vzácní! I pro někoho, kdo jezdil letiště. Olin byl nucen vyslechnout životní storry o skromném dětství stráveném v ukrajinské čtvrti Plzně, o dokončených studiích kybernetiky, honosném titulu a nemožnosti nalézt uplatnění v oboru. Taxík je psán na muže, který je již tři roky po smrti. Licence, kterou je dnes prakticky nemožné získat, je udržována při životě pouze tím, že Larry, jak se taxíkář představil, průběžně dotuje příslušného oficiála částkou, která převyšuje čtvrtinu jeho hrubého výdělku. Celá historie byla poměrně nezáživná. Muž byl očividně se svým životem v Praze nespokojen, a jak sám s nadějí v hlase naznačil, udělal by vše proto aby se odtud dostal. Když zrovna nemluvil cucal si, jako malé dítě, palec pravé ruky. Olin byl upřímně rád když konečně dosáhli cíle. Převedl příslušný počet Euro-Rublů za použití svého komunikátoru na účet, který mu taxíkář zadal, rozloučil se a vystoupil z vozu.
Vila, která se před ním rozprostírala byla rozhodně impozantní, ale na to, že patřila Pierreu Antonoviči Dolgorukému to nebylo "nic moc" jak usoudil Olin. Na obyčejně vypadající vrátnici se identifikoval dívce s asijskými rysy, která ho po krátkém telefonátu někam do budovy ledabylým mávnutím pustila dál.
Zdání klame, pomyslel si Olin, když se ubíral po perfektním trávníku od vrátnice směrem k hale. Přibližně pět metrů se mu vznášel obranný dron nejmodernějšího designu. Bylo to zařízení vyrobené z těch nejexotičtějších materiálů a doslova nabité technologií. Podobné půlmetrové vose, zuřivě mávalo křídly ze speciálního nanoplastu a nepřetržitě natáčelo "hlavu" do všech stran. Olin si byl dobře vědom , že dron stačí nejen snímat jeho pohyb, ale zároveň ho i rentgenovat a záznam posílat do vily, kde si jej někdo pozorně prohlíží. V případě, že by Olin projevil jakoukoliv formu agrese, byl ho dron schopen automaticky zlikvidovat nejméně pěti způsoby, z nichž jeden spočíval v jakési formě, necelou sekundu trvajícího odpaření, po kterém by z Olina zůstaly pouze zbytky velkých kostí. Totéž byl dron schopen předvést i proti třiceti útočníkům zároveň. Mohl rovněž současně zlikvidovat dva tanky a například bojové vznášedlo nebo helikoptéra proti němu neměly šanci. Až potud si byl Olin jist a bál se pomyslet, co dalšího může obsahovat zařízení, které vlastní Dolgorukoj. Nevýhodou těchto zázraků byla jejich astronomická cena. Kolem dvanácti milionů Euro-Rublů za kus nebo, jak někde slyšel, sedm vesnic na východ od Uralu. Vzhledem k tomu, že zařízení bylo radioaktivní a celé se silně zahřívalo, nevydržel dron ve vzduchu více jak tři hodiny, poté musel do supercooleru a byl střídána zařízením dalším. Pro nepřetržitou službu bylo nutno točit drony tři a ideální bylo mít jeden v záloze. Celý špás se zkrátka prodražil… Zajímavé rovněž bylo, že vila byla, alespoň zvenku, naprosto čistá a vzduch kolem ní se mírně vlnil. Stavbu nebylo možno pouhým okem řádně zaostřit. Tohle sice nebylo tak drahé jako četa radioaktivních dronů, ale aplikace nanorobotů přímo do omítky domu bylo stále mnohem víc peněz, než Olin vydělal za dvacet let. Rozhodně si to nemohl dovolit každý!
U dveří haly byl uvítán největším člověkem, jakého kdy viděl mimo palubovku profesionálního basketbalového hřiště. Obr měl rovné černé vlasy a dokonale zelenou pleť. Bylo nahý do půli těla a bos. Jediné co měl na sobě byly záměrně špinavé a otrhané bíle kalhoty, které mu sahaly pod kolena a obnažovaly pár svalnatých lýtek. Vycenil na Olina dvě perfektní řady silných zubů a pokynul mu dovnitř. Hala domu se slohem ani okázalostí nelišila od toho co bylo dnes v bohatých residencích běžné - předkolumbovský sloh v kombinaci s hustými okázalými koberci na podlaze.
Olin se bez valného zájmu rozhlížel a poněkud se ulekl, když za sebou uslyšel syté a hlasité: "Zdravstvujtě Olin!"
Muž, který pozdrav pronesl a o kterém Olin věděl, že je Dolgorukého pravou rukou, se jmenoval Juan Ismailovič Borsakovskij. Jednalo se o nesmírně inteligentního člověka, který dokázal jednat rychle a bez skrupulí. Byl prakticky neomezeným vládcem všeho území, které na západ od Uralu náleželo do impéria Dolgorukého,. Rodina Borsakovských měla ještě před několika desítkami let stejné postavení jako Dolgorucí a pařila jim nemalá část blízkého ruského severu včetně města Murmansk. V klanové válce s dnes již neexistujícím rodem Tadjichů, při které došlo i na taktické nukleární zbraně, byl nakonec pradědeček Juana Ismailoviče, Roskop nucen se ve svém bunkru vzdát.
Zbytku rodiny se podařilo uprchnout z větší části do New Paris a části menší, ve které byli i prarodiče Juana Ismailoviče do lázeňského města na severu Čech se jménem tak cizím, že se je Olin ani neodvážil vyslovit, ale které se snad kdysi jmenovalo Karlovy Vary. Ještě před osmdesáti lety patřilo město Borsakovským.
Vítězný Dragomir Tadjich byl útěkem větší části rodiny tak rozlícen, že poručil Roskopa stáhnout za živa z kůže. Tu potom vycpali slámou a vystavili uprostřed Murmanska na Leninivě prospeku, nedaleko bývalého hotelu Arctica. Dle pověsti nezemřel pradědeček Roskop dříve, než měl možnost spatřit svého příšerného dvojníka.
Smůla Juana Ismailoviče neskončilo ani potom. Velkou část jejich majetku ve Varech postupně získala rodina, pro kterou nyní pracoval. Vůči rodině Borsakovkých se však Dolgorucí, kromě vraždy prastrýce, zachovali velice benevolentně. Navíc, a to bylo pro mladého Juana obzvláště důležité, byli na válečné noze s Tadjichy. To byl důvod, proč přijal nabídku, kterou mu tehdy učinil otec Pierrea Antonoviče Dolgorukého a stal se jeho bojarem. Svojí inteligencí a schopností dosáhl za vlády jeho syna pozice druhého nejmocnějšího muže impéria Dolgorukých. To, že rod Tadjichů dnes již neexistoval byla z velké části jeho práce.
Tyto informace získal Olin před svým odletem ze San Franc-Jose od své současné zaměstnavatelky a dávné přítelkyně Sandry Danielle, jenž byla pobočnicí a vzdálenou příbuznou jedné z nejmajetnějších žen Západoamerických států, Moniky Allison. Monika byla dědičkou podílu v obrovské říši Bell - Warner - Allison - Waterhouse. Tradovalo se, že jeden ze prapředků Moniky vydělal první rodinné jmění v oboru křemíkových počítadel.
"Něco bych pro tebe měla," Ozvalo z komunikátoru jednoho podzimního dne krátce před půlnocí, "tentokrát je to větší akce. Zahojíš se Olie a navíc se podíváš po dlouhé době do Čech." "Nebudu ti to teď vysvětlovat," pokračovala svojí angličtinou protkanou čínskými a latino frázemi, " sejdeme se pozítří a dojednáme detaily. Mimochodem, chce tě vidět i Monika, sejdeme se v sídle… neptej se proč, sama nevím… papa - ještě ti zítra brnknu…."
Olin si nalil decku Remi-Martini - takže meeting u Moniky Allison a dobře zaplacený výlet do Čech. Not bad! Tohle si definitivně zasloužilo skleničku! Zajímavé na celé věci bylo i to, že ho Monika chtěla vidět osobně. Olin ji spatřil na vlastní oči pouze jednou na večírku, který kdysi pořádala Sandra. Nikdy s ní však nemluvil a byl nesmírně zvědav.
Olinova finanční situace zdaleka nebyla katastrofální, ale peníze jsou třeba stále. Olin byl naposledy v Čechách před osmnácti lety na svatební cestě se svojí exmanželkou. Od té doby nebyla možnost ani důvod. Létání přes Atlantik na východ bylo v dnešní době drahé a komplikované. V posledních padesáti letech se obě země na území severoamerického kontinentu - jak Západní státy, tak Severní americká unie od Evropy politicky i ekonomicky izolovaly a platilo to i naopak. Velký podíl na snížení cestovního provozu mezi kontinenty měl rovněž stoupající počet sebevrahů, pro které bylo nesmírně atraktivní, když se mohli vydat na "dlouhou pouť" s tisícem dalších lidí na palubě letadla.

Angel Island, ostrov ležící v Sanfanciské zátoce patřil před nějakými sto lety armádě tehdejších USA. Poté byl od vlády koupen za babku Harlanem B. Allisonem -prapradědečkem Moniky. Harlan se pustil do přestavby a modifikace celého ostrova v rozsahu, za který by se nemuseli stydět ani dnešní ruští carové. Za použití nesmírných prostředků byl plošně ztrojnásoben. Přistavěna byla dráha, ze které mohla v případu nouze startovat a přistávat současně čtyři letadla největšího typu, ta se ostrova dotýkal na východě a z leteckého pohledu vypadal celý ostrov jako písmeno "P". Angel Island původně neměl pevnou přístupovou cestu k pevnině. Tento problém byl vyřešen takřka tři míle dlouhým, neširokým mostem, který se pnul sto padesát metrů nad hladinou zátoky. Jeho dvě krajní části, každá dlouhá přes dvě sta metrů, byly padací. Obrovské hydropneumatické zařízení bylo schopno zvednout oba díly mostu během necelých tří sekund a potencionální útočník se tak mohl ocitnout v momentě odříznut jak od pevniny, tak od ostrova. Dle historických záznamů došlo v průběhu stavby letiště k neštěstí, kdy se konvoj obřích nákladních automobilů přivážejících zeminu a kamení na stavbu letiště ocitl na padacím mostě právě ve chvíli, kdy bylo zařízení testováno. Od té doby se v celém San Franc-Jose traduje a žertuje, že první kdo přistál na letišti Harlana Allisona, nebylo žádné letadlo, ale osm obřích náklaďáků Caterpilar-MAC, které most mrštil, způsobem středověkého katapultu, do vzdálenosti téměř dvou mil.
Olin projel posledním bezpečnostním bodem, který byl opět hlídán dvěma obrannými drony a navíc skupinou mužů oblečených jako jihoameričtí bojovníci za svobodu někdy z konce dvacátého století. Maskované kalhoty, barety, mohutné boty přes kotníky a umaštěné nátělníky. Někteří z nich byli obtočeni pásy předpotopní munice a v ruce svírali stejně dobovou zbraň. Flinty mohly být funkční, ale Olin věděl, že jde jen o divadlo pro Moničiny bohaté přátele. O bezpečnost se staraly drony, vyráběné firmou Atrix v brazilském Belo Horizonte, která byla rovněž součástí koglomerátu Bell - Warner - Allison - Waterhouse. Olin odbočil z obranného perimetru na příjezdovou cestu k domu vysypanou modrým lávovým sklem. Před ním se rozléhal dům o kterém se toho za ty roky napsalo a odvysílalo až příliš. Zblízka jej na vlastní oči viděl jen málokdo. Harlan B. Allison se z naprosto neznámého důvodu nechal inspirovat stavbou, jenž prý kdysi stála v balkánské Bukureští a kterou nechal vystavět jakýsi diktátor na jehož jméno si Olin přesně nevzpomínal, ale které znělo jako Čučesku. To, že Harlan Allison nechal postavit takřka přesnou kopii včetně všech rozměrů neklamně svědčilo o velikášství a šílenství, jenž se o něho na stará kolena pokoušelo. Nedlouho před svou smrtí si nechal na západním výběžku Angel Islandu postavit Sochu Svobody, tentokrát v lehce nadživotní velikost a s tím rozdílem, že její tvář patřila starému Harlanovi včetně úzkého knírku. Nechutné monstrum nechal sešrotovat až Moničin otec, Travis Allison a na jeho místě postavil o málo vkusnější maják s bílo červenými pruhy. Genialita se snoubila s pomateností v rodě Allisonů již několik století a nevyhnula se ani Monice.
Na parkovišti sousedícím s parkem vystoupil z vozu a v doprovodu drobného černého majordoma ve fraku vstoupil hlavním vchodem do sídla. V předsíni připomínající svými rozměry nádražní halu bylo poměrně rušno. Sloh interiéru byl v souladu s vnějškem budovy - styl o kterém věděl, že se jmenuje novorenesanční. Černý muž ho vyzval aby se posadil na pohovku, nic mu nenabídl a upozornil ho, že je očekáván - segnora Danielle si pro něho v momentě přijde. Zatím se mohl Olin zabavit pozorováním rušného života v hale. Patrně se jednalo o nějaký větší úklid, všude bylo vidět čistící roboty a Olin dokonce spatřil i několik lidských členů služebnictva. Allisonové chtěli v residenci pokud možno co nejméně lidí a v celé obrovské stavbě nežilo více jak osmdesát lidských bytostí vázaných s Allisony přísahou věrnosti. Z toho, že některé z nich teď Olin mohl na vlastní oči spatřit, bylo jasné, že je řádně prověřen a že se mu důvěřuje. Před návštěvou, která neměla absolutní důvěru, by se lidské služebnictvo takto neproducírovalo. Olin si se zájmem prohlížel dvouhlavého draka, který se líně povaloval u obrovského krbu. Naklonovaný drak byl přibližně velikosti koně a na pevnině by byla jeho existence nelegální.
To se ale již otevřely jedny ze dveří a vešla Sandra v blankytně modrém kostýmu a s platinovým účesu. Na tváři měla poněkud znepokojený výraz. "Koukám, že jsi zase přibral Olie," uvítala ho. "Pojď za mnou a hlavně se ničemu nediv."
Místo, do které je vyvezl výtah se zdánlivě nalézalo ve středu některého z evropských měst - patrně Vídně, jak hádal Olin, někdy koncem osmnáctého století. Nad jeho hlavou se po modrém nebi honily bílé obláčky. Obloha měla odstín modře, která nebyla na zeměkouli k vidění již nejméně sto let. Dle všeho právě probíhala nedělní promenáda. Kolem se ruku v ruce špacírovali a žvatlali dobře oblečené páry v dobových kostýmech a nedaleko právě po dlažbě pomalu projížděl kočár, ze kterého, zdánlivě Olinovým směrem, kynula krásná žena v bílé paruce a hlubokým dekoltem. Jednalo se samozřejmě o iluzi, která se mohla v momentě změnit na starověký Řím, Helsinky po nukleárním zásahu nebo tisíc dalších - dle přání a rozmaru Moniky Allison. Žena kynoucí z kočáru měla její tvář. Sama Monika seděla na pohovce nedaleko Olona, upírala oči nepřítomně do dálky a vydávala steny jako při špatně kontrolovaném orgasmu. Přítomen byl rovněž starší muž v historickém kostýmu amerického businessmana jednadvacátého století. Měl dokonalý oblek tehdejší doby, ušlechtile řezanou tvář a jeho šedivé vlasy byly husté a vlnité. Byl Moničiným tajemníkem v oboru finančních záležitostí a jmenoval se Blake Carrington. Sandra si s ním vyměnila pohled a nenápadně kývla Moničiným směrem, Carrington s náznakem znechuceného úsměvu jen lehce zavrtěl hlavou. Sandra pokrčila rameny a něžně dloubla Olina pod žebry. "Posaď se," ukázala mu na místo naproti tajemníkovi. Sama se posadila čelem k Monice, která byla očividně ve svém vlastním světě.
Olin věděl, že Monika toho má přes své mládí již hodně za sebou. Svůj nedlouhý život si pestřila pěstováním celé řady zlozvyků včetně hojného užívání těch nejdražších a nejintrikovanějších designeských opiátů. Za to že byla ještě naživu, vděčila kvalitním genům rodu Allisonů a týmu domácích lékařů. O chod říše se starali hlavně Sandra s Carringtonem. Ti veleli hordě právníků a několika obrovským exekutorským skupinám, což byl vlastně novodobý výraz pro soukromou armádu. Na tom nebylo nic divného, všemocní tohoto světa přenechávali chod svých majetků správcům a tajemníkům a pokud vůbec zasahovali, činili pouze ta nejdůležitější rozhodnutí, případně rozhodnutí o kterých si mysleli, že důležitá jsou. Moničiným posledním "koníčkem" bylo fyzické prožívaní pornografických příběhů točených v průběhu "zlaté éry porna" v osmdesátých letech dvacátého století. Pro tyto účely měla Monika za levým uchem konektor pro nanocomputer, který byl schopen předávat obraz i vjem přímo do jejího mozku. Pocit se ještě nechal umocnit doprovodnou halucinogenní drogou. Takto "vybavena" měla Monika takřka dokonalý pocit přímo ze středu akce. Nano jí rovněž umožňovalo volbu, kterou z účinkujících osob chtěla zrovna být. Do jaké míry věděla o okolním světě záviselo na množství doprovodné drogy a Olin si proto nedovolil příliš dlouho na ní civět. Sám již něco podobného vyzkoušel, ale v mnohem primitivnější a levnější podobě. Nano zařízení, jako měla Monika sice již pár let existovalo, ale bylo stále neuvěřitelně drahé. Dreamvision - skupina, jejíž část rovněž patřila do říše Allisonů, stále držela exklusivní patent a byla velmi profitabilní.
To, co má za uchem ta holka se jistě zatím koupit nedá, pomyslel si Olin a vzpomněl si na rozhovor se Sandrou, která mu svěřila, že krásná Monika, ve vzácných chvílích kdy je zcela při smyslech, je inteligentní, moudrá a ví toho o firmě, jak sama Monika staromódně nazývala svojí říši, překvapivě hodně. Olin si potřásl levou rukou s Carringtonem a posadil se.
Z paláce přes ulici, v jejímž středu skupinka seděla, se vynořil lokaj s podnosem na kterém byla konvice s kávou, několik láhví a sada skleniček. S úsměvem se proplétal promenujícím davem směrem k nim přičemž, k Olinovu pobavení, muž uklouzl na kobylinci, který tam zanechala projíždějící drožka. Neupadl však a svůj křehký náklad zachránil. Zakrátko stál před nim a naléval víno, kávu a vodu. Poté zasedací místnost opustil. Nevydal se zpět do paláce, ale směrem k místu, které vypadalo jako zahradní restaurace.
"Nebudeme ztrácet váš drahocenný čas a přejdeme rovnou k věci," prohlásil Carrington s náznakem výsměšného sarkasmu.
"To vítám, času nazbyt skutečně nemám," souhlasil s úsměvem Olin, který neměl poslední dva měsíce do čeho píchnout.
"Opravdu nevím, proč s vámi segnora Allison chtěla mluvit, ale na tom teď nezáleží," pokračoval Carrington s opětovným letmým, znechuceným pohledem na Moniku, která opět začala sténat. "Máte doporučení tady od segnory Danielle a doufám, že naší důvěru nezklamete. Váš úkol není těžký. Odcestujete do Čech, do místa, které se jmenuje Praha. Na zpáteční cestě vás bude doprovázet klon dávno zemřelé pornohvězdy Johna Holmese".
"Nemáš se čeho bát," vložila se Sandra, když viděla, jak se Olin znepokojeně zavrtěl, "vše je zařízeno a pokud to nějak nezvoráš, nemůže se nic stát."
Hmm…, pomyslel si Olin při pohledu do ulice, kde se zrovna splašilo zpřežení a vozka koně laskavě uklidňoval, a když ano, tak strávím příštích dvacet v Lewenvorthské káznici coby host státu.
Klonování bylo dovedeno k dokonalosti ji před desítkami let. Vypěstovat něčího dvojníka za použití DNA originálu bylo dětskou hrou. Daleko náročnější byli tzv. "fake klony" neboli klony falešné, kdy originální DNA se nezachovalo a pracovalo se obráceným postupem. Takovéto klony nebylo snadné vytvořit. Cílem bylo, aby výsledný produkt měl např. hnědé vlasy, dlouhé nohy, mezeru mezi zuby, pihu na nose zrovnatak jako originál, ale bez jeho genetického kódu. Čím věrněji dokázal výrobce splnil zákazníkovu představu o výsledném produktu, často pouze na základě starých zažloutlých fotografií, tím bylo dílo úspěšnější. Rozdíly v kvalitě a ceně byly astronomické a nejlepší klony byli produkovány v niponském Kobe. Klonování bylo již pěknou řádku let silně omezováno. Na restrikcích se dohodly světové vlády, lépe řečeno - to co z nich zbylo, všemocní majitelé společností jakou byla např. Bell - Warner - Allison - Waterhouse, ruští neocarové a východní šogunové. Důvod byl nasnadě - poslední co přelidněná planeta potřebovala byl každý druhý movitější hombre v pěti vydáních. Byla to jedna z mála dohod, které se dodržovaly. Pokusy o její porušování a obcházení byly zpočátku četné, ale po sestřelení orbitální líhně "Mamma" před několika lety, si každý dával lepší pozor. Samozřejmě existovala místa, kde se klonovalo dále. Jedním z nich bylo Kobe, kde místní šogunát doposud zdárně předstíral, že o tom neví. Dalším známým místem byl Island, kde se klony tajně produkovaly coby přidružená výroba nejrůznější nanotechnologie v megatovárně, která patřila společně několika ruský carům včetně Dolgorukého. Méně kvalitní pak bylo klonování v America Sud a v Africe, kde se mobilní laboratoře dokázaly dle potřeby hbitě přesunout před zákonem na jinou lokaci, ale neměli potřebou úroveň ani vybavení pro skutečně prvotřídní produkt. Západní státy americké byly jedny z nejstriktnějších v dodržování smlouvy. Na samém území se nic neprodukovalo a propašovat sem klon nebylo zcela bez problémů ani pro někoho jako Monika Allison.
"Jak si celou akci vlastně představujete?" otázal se Olin. "Pokud smím hádat, tak mě vaše letadlo dopraví do Prahy. Tam prověřím klon, předám chip s platbou a opět vaše letadlo nás dopraví zpět."
"V podstatě správně," usmál se Carringtom, "s tím rozdílem, že do Prahy nepoletíte naším letadlem, ale normální linkou."
Lakomej parchante! Pomyslel si Olin znechuceně. Cestování komerčními letadly bylo, vzhledem k bezpečnostním předpisům, pravým utrpením.
"Budeš muset zajistit, že dostáváme skutečně klon, který byl objednán. Není na tom nic těžkého, pouze zkontroluješ Holmesovy parametry. Zkušenosti již máš," připojila se opět Sandra. "Ostatně, existuje zde jistá důvěra a my nepočítáme se žádnými problémy."
"Vyrážíte během týdne," přerušil ji poněkud netrpělivě Carrington, "segnora Danielle bude mít dost času vás seznámit s detaily. Nyní mne musíte omluvit, mám na práci i jiné věci."
Moničino sténání se opět stupňovalo a zdálo se, že klimax již nemůže být daleko. Olin se chtěl původně Carringtona zeptat, proč byl pro tuto práci vybrán právě on, ale dopředu věděl, že ten by mu nic pozitivního nesdělil. Patrně by prohlásil, že sám neví - že byl doporučen Sandrou a patrně by přidal i výhrůžku pro případ, kdyby snad Olin pojal úmysl nějak se obohatit se na úkor Allisonů. To rozhodně nepotřeboval slyšet, dobře věděl, že lidé, kteří si zahrávají s všemocnými neujdou pomalé a nepěkné smrti.
Vídeňská ulici byla nyní setmělá a opuštěná. Jediné zvuky, který bylo slyšet se linuly z hostince odkud se právě vycházel s mladík, který je předtím obsluhoval. Byl očividně opilý a před sebou za boky tlačil rozjařenou ženu s velký poprsím, která na tom nebyla o mnoho lépe. Mladík ji entuziasticky ohmatával a oba se hlasitě smáli.
Monika konečně naposledy vykřikla a doširoka otevřela své krásné oči. Rozhlédla se kolem sebe, spočinula zrakem na Olinovi a jakoby právě teď vešla do místnosti pronesla vyrovnaně sametovým hlasem: "Jsem ráda, že jste přišel. Sandra mi o vás již vyprávěla. Chtěla jsem vás pouze vidět na vlastní oči a nutno přiznat, že jsem poněkud zklamána. Velice nám zaleží abyste klon Johna Holmese dopravil zdárně sem k nám," dokončila se spikleneckým úsměvem.
"Vynasnažím se," zmohl se na chabou odezvu a dlouze políbil Monice ruku.
Ta se usmála, něžně ruku vyprostila a s úsměvem pokynula Sandře. Olinovi bylo jasné, že audience je u konce - Sandra ho vyprovodí, v následujících několika dnech mu objasní detaily celého podniku, a potom vzhůru do Prahy.
Borsakovský byl muž menší postavy ve velice tradičním obleku z modrého hedvábí. Měl vyholenou lebku a na nose modré, poloprůhledné brýle. Na jeho tváři byl pobavený výraz a zdálo se, že hosta rád vidí.
"Jsem Juan Ismailovič Borsakovskij a tohle je Hulk," pravil Borsakovskij a ukázal rukou na obrovitého zeleného muže, který Olina neslyšně následoval do pokoje. "Hulk je pečovatelema osobním strážcem klonu Johna Holmese, typ Mark VI. Zodpovídá za jeho spokojenost, zdraví i bezpečnost."
"Potěšení je zcela na mojí straně. Já jsem Olin Vondruška," prohlásil rovněž s úsměvem Olin, kterého těšila vyhlídka pořádné sprchy, dobrého jídla a odpočinku, jichž se mu jistě, po nekonečném trmácení komerčním letadlem, ve vile dostane.
Oba muži si vyměnili zdvořilosti, Borsakovskyj projevil zájem o zdraví Moniky i Sandry a zeptal se Olina na průběh letu. Olin poděkoval a odpověděl. Lhal přitom, když tvrdil, že let byl příjemný a pochválil krásu vily i okolí.
"Jsem dobře informován jak vypadají komerční lety," zasmál se Borsakovskyj. "Nebudeme nic lámat přes koleno. Vy se teď dáte dohromady, něco sníte a trochu si odpočinete. Hulk vás doprovodí do vašeho pokoje a tak za - čtyři hodiny se sejdeme při večeři."
"Rozkaz." S úsměvem souhlasil Olin.
"Vy, jako Američan, toho patrně o nejnovějších klonech příliš nevíte Oline, že?" otázal se Borsakovskij po výborné večeři, jejíž součástí byla želví polévka a pravý hovězí stroganoff.
"Není to žádná sláva," odpověděl s pokrčením ramen a připomněl si starou pravdu, že z nějakého záhadného důvodu považují všichni Evropané Američany za úplné pitomce.
"Tak jsem to ale vůbec nemyslel," se smíchem pronesl Borasakovskij, který jakoby mu četl myšlenky. "Pouze se domnívám, že při zákonech existujících v Západních státech přeci jenom nepřijdete s nejnovějšími klony do styku každý den. Samozřejmě, mohu se mýlit."
"Klony posledních generací skutečně nepotkáváme každý den. Starší modely někdy bývají ve složkách exekutorských skupin. Všemocní mívají doma to nejlepší, ale naše veřejnost do styku s klony prakticky nepřijde - zákony," připustil Olin.
"Ach vy puritáni! To vás nikdy nepustilo a teď, když je vaším prezidentem ten úzkoprsý Stuart Krishnan, tak se to ještě prohloubí. Poslyšte, kolikátým on je vlastně indickým prezidentem Západních států?"
"Domnívám se, že třetím," odpověděl Olin, který se o prezidentech nechtěl bavit a proto raději přešel do ofenzivy: "Raději mi prosím Juane Ismailoviči ve stručnosti objasněte situaci v Čechách. Před lety jsem zde sice byl a samozřejmě vím, že celé území je opričninou* Pierrea Antonoviče Dolgorukého, ale některé věci mi přeci jen nejdou do hlavy. Například fakt, že zde ještě mají prezidenta…."
"Dokonce i Senát" přisvědčil jeho společník. "Víte - na území bývalého Rumunska a Bulharska, které patří do vlivu Menšikovových, si na tohle již nehrají, carovi bojaři jsou zákonem, ale zde v Čechách a bývalém Polsku ponechal Pierre Antonovič strukturu, na kterou jsou lidé zvyklí. On je benevolentní a dohromady nic ho to nestojí. Lidé mají pocit, že o něčem rozhodují a jsou spokojenější. Skutečnost je taková, že o tom co se děje na území na západ od Uralu až po New Paris rozhoduji já v čele dumy několika bojarů - Pierre Antonovič se zajímá v poslední době jen velice okrajově. Staví si ve Vladivostoku nad zátokou Zolotoj rog novou rezidenci a musel čelit nevoli ostatních carů a moskevských bojarů, když si na vlastní pěst, aniž by žádal dumu o souhlas, přenesl z Moskvy do lesoparku, který se vedle sídla zřídil část Kremlu."
Ještě, že si tam nevzal celé Hradčany, pomyslel si trpce Olin a chmurně naslouchal Borsakovského monologu. Ten přitom pil z koňakové sklenky ledovou pepřenou vodky.
Juan Ismailovič očividně trpěl osamělostí mocných a byl rád když padnul na někoho,s kým si mohl nezávazně poklábosit. A že měl o čem! Olin se při výborném francouzském šampaňském dozvěděl víc než chtěl vědět. Borsakovskij vyprávěl jak byl současný český prezident - DrSc. Milivoj Karpíšek zvolen bojary pouze na základě své podoby s dávno zesnulým komunistickým presidentem, který se jmenoval Klement Gottawald. Něco podobného znal Olin i ze Států - panovala v současné době silná nostalgie a stesk po věcech dávno minulých a v popředí zájmu byli osobnosti, věci a styl dvacátého a jednadvacátého století. Proto ho také Monika Allison vyslala pro klon nejslavnější mužské pornohvězdy dvacátého století a proto se po Praze proháněli mladíci na drahých historických replikách červených motocyklů Jawa - v dlouhých kabátech, kuklách a brýlích, nazývaje jeden druhého soudruhem. Vrcholem recese bylo promluvit k ostatním a použít k tomu balkon některého z pražských domů - to nechápal ani Borsakovskij, pouze hádal, že to je jakási mutace pavlačové scény Romea a Julie, milenců z Verony. Faktem bylo, že doktor Karpíšek byl Gottwaldovi velice podobný a národ ho ve "veřejných volbách", které následovaly po vyjádření dumy, zvolil hned v prvním kole. Takto probíhaly volby v Čechách již nějakých šedesát let a Borsakovskij se mu svěřil, že Karpíškův předchůdce president Kamil Drahoš, byl dokonce zvolen způsobem, kdy Juan Ismailovič a Hulk, který se k nim zatím připojil, vytáhli jeho jméno z klobouku, ve kterém byla jména i ostatních kandidátů. Nevelký nukleární konflikt na Čínské hranici tehdy zabránil většině bojarů se voleb zúčastnit a tak byli Borsakovskij a Hulk nuceni improvizovat.
Prezident republiky stále sídlil na Hradčanech, které však rovněž po jednom z výbuchů hněvu Pierrea Antonoviče Dolgorukého poněkud ztratily na lesku. Senát tehdy "propodnikal" velkou část svého rozpočtu a předložil, tehdy ještě mladému Dolgorukému, nemalý účet k proplacení. Ten v návalu vzteku strašlivě senátorům i prezidentovi vynadal, nazval je šašky a nechal na třetím nádvoří postavit zábavný park s tím, že když jsou komedianti, tak by jim to mohlo dobře vynášet. Rok potom chodil osobně kontrolovat chod a finance parku a pokud zjistil, že něco neklape, odevzdával zodpovědný chudák senátor nebo poslankyně vládní odznak a stěhovali se ze státního penthausu šupem na Sídliště. Z parku zůstalo pouze, dodnes funkční, obrovské, ruské kolo. To bylo skoro stejně vysoké jako věž Svatovítské katedrály a patřilo neodmyslitelně k poněkud nesourodému panoramatu současné Prahy.
Olin v sobě smutně pociťoval zbytky patriotismu k dávné vlasti svých rodičů. Následkem Borsakovského vyprávění, únavy a alkoholu jej jímala mírná deprese. Vymluvil se na jetlag a ohlásil, že jde spát.
"To je v pořádku," souhlasil Borsakovskij, "zítra vám představíme Johna Holmese. Dobře se vyspěte." "Ještě něco Oline," zastavil jej hostitel a opět jako by mu četl myšlenky,
"jako patriota vás možná potěší, že na části tohoto pozemku, stál před mnoha lety dům patřící jedné z posledních non-idoru* hvězd českého populárního nebe. Měla vaše příjmení - jmenovala se Helena Vondrusková."
Olin, který o ní nikdy neslyšel, prohlásil, že ho to těší a odebral se konečně na lože.





*opričnina - území náležící carovi
* idoru - japonský výraz pro osobnost zcela vytvořenou počítačem
Druhý den, po vydatné snídani, se vydali s Borsakovským a Hulkem v golfových vozících do nedaleké haly, kde probíhalo "koordinované urychlování" fyzického a hlavně psychického vývoje klonu Johna Holmese. Celý proces byl poměrně komplikovaný a vyžadoval převážnou část Hulkova času - ten nikdy nepečoval o více než jeden klon. Ty se sice převážně rodily v definitivní fyzické podobě dané zakázkou, ale jejich mentalita byla na úrovni novorozeněte. Ke slovu přicházel urychlený vývoj, v němž sehrávala hlavní roli zařízení, velmi podobná Moničinu nanocomputeru, komunikující přímo s mozkem. Hulk byl pečovatelem a trenérem klonů pěstovaných Dolgorukého skupinou na Islandu, které byly následně distribuovány přes Prahu. Jeho úkolem byla administrace nanoprogramů a drog v pořadí a dávkách umožňující ten nejrychlejší růst, aniž by došlo k poškození. Typickou dobou bylo devět měsíců. Pokusy s rapidnějším urychlováním měly často za následek totální mentální kolaps a to bylo, vzhledem k ceně produktu, důvodem k dodržování vyzkoušených procesů a k šetrnému zacházení. Ani dokonale urychlený klon však nikdy nedosáhl zcela přesně duševní úrovně předlohy. Hulkovou povinností byl nejen dohled na dávkování drog a aplikace nanoprogramů, ale rovněž péče o fyzický stav. Byla zde otázka koordinace pohybů a schopnosti plnit účely, pro které byl klon pěstován. Hulk měl pro svojí práci k dispozici halu kde se kromě obytných místností nalézalo i rozsáhlé sportoviště s atletickou dráhou a bazénem. Do programu patřily vycházky do přírody i do města.. V těch případech sloužil Hulk jako zdatný bodyguard.
Pracoval pro Dolgorukého již řadu let a kdysi se jmenoval Vasilij. Vyznamenal se před lety coby mladý důstojník exekutorské skupiny, která se podílela na likvidaci kanibalismu v okolí Charkova. Dolgorukého síly zde byly nuceny zakročit proti skupině ozbrojeného odboje, která vážně poškozovala rovnováhu celé oblasti. Následkem oboustranného použití specielních chemických zbraní bylo znehodnocení úrody, celé produkce masa z naklonovaného dobytka a veškerých ostatních zásob. Oblast o několika tisících čtverečných kilometrů se ocitla rázem bez potravin a obyvatelé se uchýlili ke konzumaci lidského masa. Během několika týdnů zmizelo bezpočet lidí. Hulk sem byl vyslán jako vedoucí brigády specialistů pro boj s terorismem. Úkolem skupiny bylo řešení složitějších situací, které vyvstaly při zásobování obyvatelstva a, v případě možnosti, dopadení vůdců odboje. Hulk byl při jedné z akcí povstalci zajat a pouze díky své obrovské fyzické zdatnosti a pohotovosti doslova utekl z roštu. Podařilo se mu proniknout zpět ke svým a označit místo, kde se vedení odboje skrývalo.
Bylo z velké části jeho zásluhou, že lidé odpovědní za katastrofu neunikli spravedlivému trestu pomalým upálením. Dolgorukoj byl o jeho případu informován a Hulk byl přizván k audienci. Jako ocenění jeho služeb ho Dolgorukoj přidělil k Borsakovského družině. Hulk, již takhle zdatný, prodělal nesmírně nákladnou augmentaci. Ta spočívala v umělém zesílení kloubů, svalů, úponů, kostí a dokonce i některých vnitřních orgánů. Bylo rovněž vyhověno jeho poněkud zvláštnímu přání jmenovat a podobat se jakémusi prastarému comics charakteru, o němž se Hulk dozvěděl z plesnivých papírových sešitů, které kdysi objevil v truhle po své prababičce ze Sankt-Petersburgu. Borsakovskij v něm ocenil nejen kvality fyzické, ale i bystrý mozek - pod vedením odborníku z Islandu se Hulk vypracoval na skvělého pečovatele. Sloužil v Praze již čtrnáctým rokem, jeho rukama prošlo nemálo klonů a požíval velké důvěry Juana Ismailoviče.
Nyní řídil golfový vozík a vedl Olina a Borsakovského, kteří ho následovali ve druhém, k nedaleké hale. Byl krásný, slunný den začínajícího jara a Olin si povšiml zahradnického robota, který právě vyměňoval pruh povadlého trávníku. Nebyl to klon, to by bylo zbytečně nákladné, ale robot vyveden v takřka dokonalé podobě nahé, ztepilé dívky. Vrhnul tázavý pohled na svého společníka, jenž vychutnával pěkný den a Olina si nevšímal. "Nedomníváte se, že pohled na tohle může vystavit Holmese nepřiměřenému stresu Juane Ismailoviči?"
Ten pokrčil rameny. "Na to se musíte zeptat Hulka. Jsme již v závěrečné fázi urychlení a domnívám se, že klon by měl něco podobného zvládnout bez problémů."
Tak to je na tom lépe než já, pomyslel si Olin při pohledu na robozahradnici, která, v hlubokém předklonu, zády k nim, ryla v zemi. Ne, že by vyhledával sex s roboty, jako někteří, ale citelně si uvědomoval, že už je hezkých pár dnů slušně nadrženej. Ještě, že mne před odletem čeká několik volných dnů v Praze. To by v tom byl čert abych si zase jednou neužil s děvou z českých luhů a hájů!
V koženém křesle se rozvaloval muž, který kromě bílého kovbojského klobouku a motýlku pod krkem, neměl na sobě vůbec nic. Jednou rukou kouřil doutník, druhou měl položenou v klíně a snivě pozoroval na holografické obrazovce jakýsi estrádní pořad. Měl pěkný, suverénní úsměv, knír a mírnou erekci.
"Tak tohle je John Holmes Mark VI, Oline," představil klon Borsakovskyj, "seznamte se."
"Dáme se do toho kocoure? Jak to máš rád?" podívala se kalnýma, nepřítomnýma očima na Olina klon.
"Ale no tak, Johne." řekl tichým, vyčítavým hlasem Hulk a vrazil mu políček "podej ruku panu Vondruskovi."
"Promiňte, jsem John Holmes a rád vás poznávám," prohlásil klon, bez valného zájmu mu podala ruku, kterou se předtím držela za rozkrok a pokračovala ve sledování estrády.
Olin byl upřímně překvapen. Neměl zatím možnost přeměřit Holmesovy parametry, ale zevnějšek se na první pohled shodoval s materiály, které mu Sandra dala před odjezdem k prostudování. Tak tohle se jim povedlo. Komu čest tomu čest! Pomyslel si. Dobře sice věděl, že současné klony jsou vlastně mentálně slabší lidé, ale určité fyzické rozdíly zde, alespoň pro zkušené oko, stále byly - malíčky na nohou, koutky očí, pocení dlaní. U Holmese si nepovšiml ničeho, i ta dlaň podané ruky byla suchá, snad jen trochu ty koutky, ale - na první pohled skvělá práce. Oskenování parametrů byl detail - přesné tělesné rozměry se u každého člověka průběžně mění a Dolgorukého klonaři by musely svojí práci skutečně zpackat aby se nevešli do štědrých tolerancí. Monika Allison kladla důraz hlavně na jeden z parametrů Holmesovy anatomie a tam, jak předběžně usoudil Olin, tvůrci spíše přidali a klon byl pro svoje poslání u Moniky náležitě "vyzbrojen". Přesto Johna důkladně prověřil - odbýt práci pro Moniku a Carringtona se mu rozhodně nechtělo, mohlo by to být také to poslední, co kdy odbyl. Parametry seděly dokonale a po krátké demonstraci pohybových a koordinačních schopností vyjádřil Olin jménem Moniky Allison spokojenost s produktem.
"To mi dáte až za týden," poplácal ho otcovsky po rameni Borsakovskij, když mu cestou zpět Olin fyzicky předával nanochip s platbou. "Jak jste si mohl povšimnout ta mentalita ještě není úplně taková, jaká by být měla. Hulk mne ale ujišťuje, že to je otázka pouhých pár dnů. Vy jste zatím našim vítaným hostem a věřím, že vám Praha bude mít co nabídnout! Po tolika letech..."
"Děkuji Juane Ismailoviči, moc se těším," odpověděl Olin.
"Víte, ono je vlastně trochu škoda, že má Monika tolik naspěch," vytrhl ho Borsakovskij z uvažování, jak strávit pokud možno co nejprostopášněji těch pár volných dnů.
"Jak to myslíte?"
"No víte během několika týdnů bude dokončen vývoj nové generace klonu, který již bude s člověkem naprosto shodný. Samozřejmě, na poli mentality zbývá našim vědcům ještě spousta práce, ale po stránce fyzické jsem již u konce. Holmes Mark VII bude perfektním Johnem Holmesem."
"Obávám se, že se segnora Allison nemůže dočkat stávajícího modelu a další týdny na novou klonu a její urychlení čekat rozhodně nebude," zavrtěl Olin pomalu hlavou.
"Já vím, říkám vám to jen tak pro doplnění. Je mi jasné, jak je Monika netrpělivá," odpověděl se spikleneckým mrknutím Borsakovskij. "Konec-konců, kdo ví, jakého koníčka bude mít za měsíc."
Olin byl nucen dát Borsakovskému mlčky zapravdu.

Katastrofa! Po čtyřech dnech pohody, strávených návštěvami těch nejvykřičenějších podniků, teď tohle! Nebyla to sice tak úplně jeho vina, ale faktem bylo, že se měl starat o klon a ne trávit veškerý svůj čas v bordelech a následným pozdním vyspáváním… Carrington se nebude ptát kdo to zavinil. Olin dostal jasně stanovený úkol a ten nesplnil. Takových, kteří zklamali Allisony se do Sanfranciské zátoky vešly tucty. I kdyby ho před nejhorším zachránilo dlouholeté přátelství se Sandrou, snadný život rozhodně skončil. Jak se to mohlo vůbec celé stát? Přemýšlel trpce Olin. Jak tohle mohl Borskovskij dopustit?!
Krásný, dokonalý klon Johna Holmesy, řada Mark VI, ležel v tréninkovém centru uvázán na lůžku. Byl ve stavu totálního mentálního kolapsu, vyrážel nesouvislé výkřiky, měl pěnu u úst a nepříčetně sebou trhal.
Hulk předešlého dne oznámil Borsakovskému zprávu o nenadálém kolapsu. Ten, při svém monstrózním nadání číst myšlenky ostatních, okamžitě vycítil, že to s tou nenadálostí nebude tak docela pravda. Podrobil Hulka důkladnému výslechu a netrvalo dlouho a věděl jak se celá věc odehrála.
Hulk! Jeho věrný Hulk, na kterého se mohl po celá ta léta spolehnout, si vylepšoval příjem prostitucí Johna Holmese. Monitorovaný pohlavní styk, vzhledem k poslání klonu, byl v rámci urychlovacího procesu žádoucí a dokonce nezbytný. To se, ale nevztahovalo na pronájem pro divoké orgie pořádané zanedbávanými, znuděnými manželkami místních senátorů a podnikatelů. Každé úterý, namísto pohybu ve městě mezi lidmi, byl Holmes dopravován do státního penthausu v Pařížské ulici, kde byl netrpělivě očekáván madam Zorou Myslivcovou-Kohut, bývalou známou osmibojařkou a nyní ženou senátora Kohuta. Ten míval v úterky pravidelná dlouhá vládní jednání, následovaná vysedáváním v senátním klubu. John zatím strávil u madam dvě hodiny a Hulk si ho vždy poté vyzvedl a odvážel na krátkou procházku po Petříně. Tam se klon alespoň trochu provětral před cestou domů do Řitky.
Poslední ze schůzek proběhla poněkud jinak. Hulk neprozřetelně týden předtím prozradil Myslivcové-Kohut, že její příští setkání s Johnem bude tím posledním. Zhrzená senátorova žena se rozhodla, že loučení bode stát zato a na poslední seanci si přizvala další tři přítelkyně z řad znuděné pražské smetánky. Co se jí to vlastně napadlo nikdo nevěděl. Hulk ji předtím důrazně varoval před jakýmikoliv excesy při "zacházení" s klonem. V osudný den řádně Johna před residencí předal do rukou bodyguarda Myslivcové -Kohut a potom, jako každé úterý, vyrazil do nedalekého caffee na schůzku s dívkou, která nejenže shledávala jeho zelenou pokožku naprosto neodolatelnou, ale stála ho rovněž spoustu creditu. Kdyby se přitom Hulk lépe podíval do průjezdu domu, spatřil by skupinku tří dalších, urostlých, pokuřujících mladíků. Byli to bodyguardi dam, toho času přítomných v penthausu senátora, netrpělivě čekajících na Johna.
To co následovalo věděl Olin z útržkovitých odpovědí, na které se Hulk zmohl kleče na kolenou před Borsakovským. Ten ho při jakékoliv odmlce neúprosně kopal a políčkoval. Očividně, po dvou hodinách, jako obyčejně, se Hulk objevil před domem aby si Johna vyzvedl. Koloman Vaněk, jak se jmenoval bodyguard Kohut-Myslivcové, mu oznámil, že ho paní Zora žádá o dalších dvacet minut a že se mu revanšuje. To bylo sice poněkud nezvyklé a proti dohodě, ale Hulk nic nenamítal. Po smluvené době, když mu bylo nevlídně sděleno, že to bude ještě nějakou chvíli trvat, se vehementně dožadoval vstupu do rezidence. Do cesty se mu postavil nejen drze se usmívající Vaněk, ale i trojice ostatních přítomných bodyguardů bavících se dam.
Byl to právě Vaněk, který se dopustil osudné chyby, když přiložil špičku svého elektrického imofilizéru přímo na Hulkovu tvář. Augmentovaný Hulk mu úderem dlaní do žeber čtyři z nich zlomil a zároveň stačil tvrdým direktním kopem přerazit pánev a přitom vykastrovat dalšího z bodyguardů, kteří se na něho sápali. Třetí z nich měl tolik duchapřítomnosti, že se dal na ústup a vyvázl pouze se zlomenou klíční kostí a brutálně naraženou holení. Čtvrtý, jménem Ljubinko Ivanovic, bodyguard ženy velkostavitele a poslance Resnicka, se rozhodl bojovat a zaplatil životem. Hulk ho prostě zvedl do nad hlavu a mrštil s ním o dlažbu tak silně, že se v něm, kromě rozbitých kostí, utrhly srdce a slezina. Hlášení o zraněních a úmrtí doručil následujícího dne Borsakovskému s obnaženou hlavou a na kolenou Policejní prefekt pražský.
Hulk se poté řítil do druhého patra, tam rozrazil dveře a naskytl se mu pohled na vyděšené dámy v různých stupních nahoty a na klon zmítající se na pohovce s pěnou u úst. Vystrašená Myslivcová-Kohut se očividně snažila zachránit situaci tím, že Johnovi otírala čelo mokrým ručníkem. Hulk jí odstrčil a na první pohled poznal, že je zle. Aplikoval sice sekvenci drog, které pro jistotu stále nosil u sebe, ale byl si dobře vědom, že je pozdě a jeho pohodlný život, tak jak jej znal, mizí v nenávratnu.
"Zatím nikam volat nebudete!" Znělo Olinovi jako rozkaz od Borsakovského, když prohlásil, že musí neprodleně informovat své zaměstnavatele v San Franc-Jose.
"Ale..?"
"Žádné ale, Oline," pronesl již mírnějším hlasem Borsakovskij. "Prostě mi dáte dva dny na rozmyšlenou. Pokusím se nalézt řešení, což se mi asi nepodaří, ale mohu alespoň řádně promyslet hlášení, které podám Dolgorukému. Ten, jak jsem informován, se nalézá v posledních dnech v nedobré rozmaru. Vynasnažím se alespoň abych zajistil Hulkovi rychlou a milosrdnou smrt. To snad vydržíte, ne? Kam vlastně pospícháte? Silně pochybuji, že vás Carrington pochválí. Zkrátka ve vile ještě pár dnů zůstanete. Nepřeji si abyste se poflakoval po Praze - máte toho takhle už dost."
S tím Olin nemohl než souhlasit. Měl sám co řešit: V první řadě - může se ještě vůbec vrátit do Států? Má to význam? Co ho tam čeká? Zlaté časy lehké a výnosné práce, která mu byla přihrávána Sandrou Daielle, byly minulostí. I kdyby se Monika Allison nezlobila, a to ona bude, je zde stále Carrington, který je schopen mu připravit nepěknou smrt na vlastní pěst a náklady. Nápad zůstat v Čechách, kterým se Olin zaobíral, nebyl rovněž z nejlepších. Borsakovskij by ho, jako bývalého zaměstnance Moniky Allison, rozhodně nemohl použít a co by se zde živil? Byl tady rovněž zcela splacený dům v Oaklandu - ten mohl zkusit prodat, ale pro Carringtona bylo hračkou zablokovat jakoukoliv transakci.
Tohle vše se mu honilo hlavou při partičce golfu, kterou hrál s robotem na Dolgorukého pozemku. Robogolfer byl nastaven na porážku o dva údery při každém kole. Co ale musel předvádět na poslední jamce aby jej špatně hrající Olin porazil, bylo velice zábavné a trochu Olina vytrhlo z jeho chmur. Na lidskou společnost neměl náladu a Borsakovskij byl stejně stále zalezlý ve své pracovně.
O svojí neblahé budoucnosti měl dostatek času přemýšlet i Hulk. Byl vězněn ve vlhké kobce pod vilou, která nebyla již dlouho používána. Vedle se nacházela místnost určená pro interogaci. Ta byla naposledy využita při výslechu nechvalně známého Duska Cimice, který před dvěma lety se svou bandou terorizoval pražské hotely a kasína náležející pod Borsakovského správou - tudíž prakticky všechny. Dolgorukoj jeho zásluhou přicházel o nemalé částky a Cimicova brutalita vnášela strach, nespokojenost a nestabilitu mezi Dolgorukého subjekty. Situace se vyhrotila natolik, že bezzubá pražská policie projevovala více respektu gangsteru Cimicovi, než Borsakovskému. Ten ve finále povolal do Prahy exekutorskou skupinu čítající dva tisíce členů a vedení převzal právě Hulk. Následoval měsíc úporných bojů v ulicích města, hlavně na Malé Straně. Cimicova skupina byla nemilosrdně zlikvidována a vůdce dopaden. Při závěrečné ofenzívě Hukových mužů lehlo popelem několik bloků domů v sousedství bývalých Sovových mlýnů. Dopadený Cimic byl podroben té nejtvrdší interogaci, při které vyzradil jméno okinawského shoguna, který přepíral fondy naloupené jeho bandou. Zmrzačené mrtvé tělo Duska Cimice poté bylo umístěno na dřevěnou káru, která byla tažena skupinou přeživších členů jeho skupiny napříč Prahou. Přestože byla sobota, Dolgorukoj vyhlásil svátek, aby Pražané viděli jak se car dokáže vypořádat s terorem a bezprávím na svém území. Byly to pro Hulka slavné dny.
Tomu teď byl konec. Dobře věděl, že jeho předešlé zásluhy jsou mu pramálo platné. Výslech mu sice nehrozil - nebylo proč vyslýchat, ale uvědomoval si dobře, že za svou proradnost bude poslán k Dolgorukému do Vladivostoku. Tam zasedne duma, která ho odsoudí k smrti. Jak doufal - k rychlé smrti. Hulk si uvědomoval, že se do současní situace dostal jen a jen vlastní vinou. Jeho privilegovaný život se až dosud odvíjel velice slibně. Dalších dvacet let poměrně snadné služby pro Borsakovského a mohl jít do penze a odstěhovat se do města Palany na Kamčatce. Měl, civilizací ještě málo poznamenaný, kraj v okolí města rád a vzhledem k titulu bojara, se kterým mohl před důchodem napevno počítat, by pod jeho správu spadal okrug s mnoha tisíci verst. Území podél stejnojmenné řeky Palany zahrnovalo několik vesnic a sahalo až k Šelihovské zátoce. Jeho nákladná augmentace a železné zdraví ho opravňovaly k předpokladu, že se dožije nejméně sto dvaceti let. Manželka, nějaký ten malý Vasjuška a plány na klidné stáří byli v háji.
A to všechno kvůli jedný pražský buchtě, pomyslel si trpce, když uléhal na tvrdý kavalec. Na přitloustlého Čechoameričana, který měl díky němu rovněž problémů nad hlavu, si při svém sebelítostném truchlení ani nevzpomněl.

Třetího dne po incidentu se Olin rozhodl, že večer zavolá Sandře a situací jí objasní - děj se vůle Páně. Ležel právě na pohovce ve svém pokoji a odhodlával se k tomuto kroku, když ho Borsakovskij zavolal do salonu, kde se před deseti dny prvně setkali. "Posaďte se Oline," vyzval ho přátelsky. Měl na sobě pohodlnou sportovní soupravu, jeho vlasy byli rozcuchané a unavené oči vypovídaly, že toho tento nesmírně mocný muž v posledních dnech příliš nenaspal. Na jeho tváři se však zračila podivná spokojenost. Olina rovněž překvapilo, že kouřil. "Víte Oline, situace, do které jsme se společně a vlastní vinou dostali není vůbec jednoduchá."
"Děkuji za informaci Juane Ismailoviči," prohlásil jedovatě Olin, "domníval jsem se, že vše jde jako na drátkách. Rozhodl jsem se, že se dnes pochlubím Sandře jak zdárně vše pokračuje.
"To nebude třeba, segnoru Danielle jsem již kontaktoval…"
"Vy jste co… Co jste jí řekl? Jak reagovala?"
"Přeje vám hezký pobyt u nás a za týden vás v San Franc-Jose očekává, i s Johnem Holmesem, samozřejmě. Abych nezapomněl - pozdravuje vás i Monika. Nějak na vás trpí poslouchejte..."
Olin ho chtěl zavalit přívalem otázek, potom si to ale rozmyslel a raději do sebe nalil odlivku ledové, pepřové vodky, kterou mu předtím nabídl Borsakovskij. Ten ho pozoroval pobavenýma očima a s vysvětlováním vůbec nepospíchal.
"Chcete mi říci, že se klon podařilo restaurovat?"
"Ale to vůbec ne. Musel být zničena ještě téhož dne po nehodě."
"V tom případě mne napadá pouze simultánně vyvíjený záložní klon. O něčem takové jsem však, vzhledem k nákladům, ještě nikdy neslyšel. To, že by vaši Islanďané byli schopni vytvořit nový produkt během několika dnů je, domnívám se, naprosto nemožné."
"Ani jedno ani druhé. Do Států se budete vracet s naprosto dokonalým produktem - novým modelem Mark VII. To jsem také řekl segnoře Danielle. Zároveň jsem ji požádal o extra týden času na finalizaci procesu urychlení. Zpočátku se jí to příliš nelíbilo, ale když jsem zdůraznil naprostou dokonalost posledního modelu, to vše při zachování stávající ceny, souhlasila."
"No," začal odměřeně Olin, "když jste se mne po mém příletu ptal, jestli vím něco o klonech, tak jsem se málem urazil. Teď vidím, že zbytečně. Byl byste tak laskav Juane Ismailoviči a vysvětlil mi, ve stručnosti, jak to hodláte celé provést? Domnívá se, že půjde o nějaký druh podvodu."
Borsakovskyj nesouhlasně zakýval vztyčeným ukazováčkem. "Žádný podvod Oline, nebo lépe řečeno, ne podvod v pravém smyslu tohoto nepěkného slova. Segnora Allison skutečně za své peníze získá dokonalý produkt. S naším malý incidentem ji nebudeme unavovat - pokud tedy souhlasíte?" a nečekaje na odpověď pokračoval: "Vy si ještě nalijte, ať se trochu uvolníte a já vám to celé objasním. Není to žádná veliká věda."
Věda to skutečně nebyla a Borsakovskij vše Olinovi objasnil tak, že tomu se protáčely panenky. Z celé věci vyrozuměl, že Borsakovskij nebyl zrovna nadšen perspektivou vysvětlovat Dolgorukému, jak se pod jeho vedením podařilo zničit produkt za několik desítek milionů Euro-Rublů. Očividně si chtěl ušetřit nepříjemnosti a při té příležitosti zachránit život Hulkovi. Řešení bylo každopádně brilantní a úlohu zde sehrála i notná dávka štěstí. Poslední generace klonů byla sice fyzicky naprosto dokonalá a oproštěna od všech vnějších nedokonalostí předešlých modelů, ale vývoj stále trval několik měsíců. Vytvořit během několika málo dnů nový produkt bylo zhola nemožné. Řešení bylo jinde. Při svých dřívějších výzkumech, jejichž detaily byli samozřejmě přísně utajovány, přišli Islanďané na zajímavý "vedlejší produkt". Relativně jednoduchými zásahy do mozku lidského, dokázali vytvořit mentalitu totožnou s tou, jakou disponovaly klony. To bylo zatím bez praktického významu, ale s nástupem generace dokonalých produktů se celá situace stávala zajímavou. Byl to právě Borsakovskij, kterého po zničení Johna Holmese Mark VI, napadl odpovídající scénář.
Olinovi byly implikace okamžitě zřejmé. Otřásl se mimoděk při představě, že od nynějška bude před každým nákladným klonováním probíhat hon na dvojníka, ze kterého se nechá "klon" lacino udělat. Dokázal si živě představit "úpravu" mentality nic netušícího ruského mužika, jehož jediným proviněním je dokonalé podobenství se zesnulou filmovou hvězdou nebo s mrtvým a oplakávaným členem zámožné rodiny. Ukonejšil se další sklenkou vynikající pepřové vodky a bez přerušení poslouchal Borsakovského.
Ten ho poněkud uklidnil, když mu objasnil, že dokonalých dvojníků po světě tolik neběhá a i kdyby, jistě nebude trvat dlouho než si klienti možnost podvodu rovněž uvědomí a budou vyžadovat garance. Produkce prvotřídních klonů je nesmírně výdělečná činnost a nikdo nechce zabít husu, která snáší zlatá vejce. Podobné obavy jsou však zatím vzdálenou budoucností a nevztahují se na případ zničeného Holmese Mark VI.
"Mohu se zeptat Juane Ismailoviči, jak se vám tedy podařilo najít Johnova dokonalého dvojníka? Chápu, že sám disponujete rozsáhlou databází a máte přístup ke všem ostatním, ale přece jen… Neměl jste ani dostatek času."
"Dvojník je v Praze a klíčový zásah do jeho mentality již byl podniknut. Hulkovi nebude trvat déle jak týden dovést urychlení, ha ha, v tomto případě vlastně zpomalení, do zdárného konce."
"Hulkovi..?"
"No ano - Hulkovi. Pierre Antonovič by mne jistě za mojí benevolenci nepochválil, ale má nyní starostí nad hlavu a já ho nemíním obtěžovat. S Hulkem bych se nerad loučil a pomalou smrt, ke které by byl patrně ve Vladivostoku odsouzen, si také nezaslouží. Já už si to s ním srovnám - prodloužil jsem mu službu o pět let. To ho naučí a zároveň mu zbude dost času na ty jeho velkostatkářské ambice v Palaně, a když bude chtít, tak i na rodinu."
Olinovi, který měl původně k nápadu silnou nedůvěru, a nejen z obavy, že Monika nebo Carrington na celo věc přijdou, se po páté vodce začínala Borsakovského idea zamlouvat. Nyní, když věděl, že ušetřen bude i Hulkův život, začínal být plánem nadšen.
"No dobrá, ale jak jste dvojníka vlastně objevil?" zeptal se již poněkud podroušeným hlasem.
"Možná vás to překvapí Oline, ale dvojníka jste mi vlastně přivedl vy sám."
Olin takřka vyprskl vodku, kterou měl v ústech a zároveň si polil čisté nohavice. První co ho totiž napadlo bylo, že Borsakovskij považuje za nástupce zničeného klonu právě jeho - bude podroben lobotomii a slavnostně předán do rukou Moniky Allison coby hřebec pro její sexuální hrátky. To, že je vizáží na míle vzdálena originálu a že něco podobného prostě nehrozí, ho s trochou lítosti napadlo až v dalším okamžiku.
Borsakovskij, který již měl rovněž něco vypito, zapnul obrovský holografický display nad jejich hlavami. Olin v oparu opilosti nejprve nerozeznával nic, ale potom si uvědomil, že sleduje příjezdovou cestu k vile, snímanou obranným dronem z výška několika desítek metrů. Za několik sekund se objevil taxík, zastavil před vilou a z něho vystoupil on sám v den příjezdu. Obraz se nyní přiblížil a za volantem taxíku spatřil Olin tvář Johna Holmese.
Tak proto mi byl od začátku tak povědomý, rozpomenul se na nešťastného taxíkáře Larriho, který mu po cestě z letiště líčil svoji neradostnou existenci v Praze. Tvůj život konečně chytil ty správné obrátky hombre, pomyslel si Olin a dopil zbytek vodky ve sklence.
"Na tu podobu mne upozornila Roxana hned první den po vašem příjezdu.Víte to asijsky vypadající děvče na stráži u brány?" pokračoval Borsakovskij. Povídá mi: "Víte Juane Ismailoviči, ten taxíkář co dneska přivezl pana Vondrusku z letiště vypadá docela jako ten divně se chovající člověk, který bydlí v areálu a je neustále s Hulkem." Borsakovskij si zapálil další kubánský doutníka a dal nohy v pantoflích na stůl. "Vůbec jsem tomu zprvu nevěnoval pozornost, ale po incidentu mne napadlo, že by to snad mohlo být řešení. Musel jsem však zjistit a prověřit celou řadu skutečností."
První co musel Borsakovskij udělat, bylo Larriho identifikovat a najít. Již samotná identifikace nebyla bez problémů. Dron i Roxana sice číslo vozu zaznamenaly a bylo potom maličkostí prohledat databázi magistrátu - jenže tam se nikoho takový nenalézal. Číslo patřilo vozu registrovanému na jméno Pavel Bednář. Taxíkář tohoto jména před několika lety zemřel na selhání jater v důsledku nadměrného požívání alkoholu. Na magistrát byl vyslán jeden z Borsakovského lidí. Trvalo několik málo minut, než se příslušný úředník přiznal k manipulaci se záznamem. Nebylo mu třeba ani hrozit, jak byl vystrašený. Larry však nebyl k nalezení ani na svém stanovišti poblíž letiště. Tam se alespoň čtyřčlenná exekutorská skupina, pověřená Borsakovským, dozvěděla, že hledaný má dnes volno a rovněž dostali jeho adresu na Sídlišti.
Sídlištěm byl samozřejmě myšlen Južnyj gorod, který se dnes rozpínal na ploše bývalého Jižního města a sahal až k Říčanům.. Žilo zde přibližně dva miliony obyvatel a současná architektura neměla s dávnou panelovou zástavbou zhola nic společného. Celé Sídliště se skládalo z pěti obrovských staveb, kterým se říkalo pecny a ze stovek staveb menších, jejichž úroveň sahala od relativně vzhledných rodinných domů k chatrčím z vlnitého plechu, které by se lépe vyjímaly v chudé brazilské favele. Těch několik rodinných domů bylo, bez vyjímky, obehnáno zdí a drátem pod vysokým napětím. Jejich nešťastní obyvatelé se tak oddělovali a bránili před svými chudšími sousedy a žili tak vlastně v neustálém obležení.
80 procent obyvatel Sídliště žilo v pěti pecnech. Čtyři z nich patřily do majetku Dolgorukého a jeden vlastnil osobně Borsakovskij. Pecny se jim říkalo prostě proto, že vypadaly přesně jako obrovské oválné pecny chleba. Tento druh staveb byl po světě běžnou záležitostí již několik desítek let. Nejednalo se vlastně o stavbu v pravém smyslu slova. Stavebnímu materiálu se ve stavařském žargonu výstižně říkalo dough, neboli těsto. Byl to laciná biologická masa s tou užitečnou vlastností, že několik málo stovek tun polotekuté mazlavé hmoty dokázalo přidáním vhodného aktivátoru vykynout do pecnu, který měl půdorys od několika desítek hektarů po několik čtverečných kilometrů a byl až tři sta metrů vysoký. Prostě se vybudoval obrovský bazén, navezla se hmota, přidal se aktivátor a během osmačtyřiceti hodin voilá - stál zde kolos, který byl plný tenkostěnných bublin nejrůznější velikosti. Některé z nich byly velikosti záchodu a jiné třeba zimního stadiónu. Bylo zde uprostřed rozlehlé náměstí a několik dalších obrovských bublin, které byly záměrně vytvořeny vháněním stlačeného vzduchu do příslušných míst v průběhu procesu kynutí. Tyto prostory sloužily pro nejrůznější účely, od nákupních středisek až po garáže, byl zde rovněž pravoslavný kostel a vězení. Po vytvrdnutí musel být pecen sonarem zmapován a nastoupily stavební firmy patřící, takřka bez vyjímek, některému ze senátorů nebo poslanců. Ty prořezaly dle plánu v tvrdých a odolných stěnách bublin ulice a cesty. Jednotlivé bubliny horizontálně rozdělili do pater a dodaly rovné podlahy. Vystavěli klíčové objekty a postaraly se o celou infrastrukturu. Byla rovněž zřízena síť veřejné dopravy.
V největším z pecnů žilo více než půlmilionu obyvatel. Nedalo se jim ani říkat nájemníci - mezi obyvatelstvem Sídliště panovala sedmdesátiprocentní nezaměstnanost a většina zde bydlela načerno. Borsakovského manažéři disponovaly početnými a skvěle vyzbrojenými exekutorskými skupinami a jejich členové se nerozpakovali zbraní použít, nicméně řádná a systematická kolekce nájemného v těchto lidských úlech bývala někdy nad jejich síly. Obyvatelé se často sdružovali v nepřehledných komunitách a stávalo se, že ty proti sobě vedli urputné boje. Před pěti lety proběhly rozsáhlé nepokoje v pecnu č. 4, který patřil Borsakovskému. Zahynulo tenkrát přes padesát tisíc obyvatel a povolané exekutorské skupiny se po dobu tří týdnů, kdy boje trvaly, pořádně zapotily. Veliké štěstí bylo, že "těsto" mizerně hořelo. Kdyby tomu tak nebylo, lehla by "čtyřka" popelem. Klidu si lidé bydlící v pecnech příliš neužili. Pro některé byla takováto existence pravým peklem a na straně druhé existovali i lidé, jimž byl jejich pecen celým světem - zde se narodili, zde trávili celý svůj čas a venku v životě nebyli, přestože jim nikdo nebránil.
V jednom z těchto vykynutých měst konečně Borsakovského exekutorská skupina lokalizovala i Larryho. Po nočním příjezdu do apartmá správce pecnu se velitel skupiny prokázal pověřením od Borsakovského, které manager přijal s uctivou úklonou. Pro něho obyčejně signalizoval příjezd lidí přímo od Borsakovského nepříjemnosti. Pověření v praxi znamenalo, že se stává podřízeným velitele skupiny po dobu, kterou ten uzná za nezbytnou pro splnění úkolu a musí plnit veškeré jeho rozkazy. Velitel samozřejmě automaticky přebíral komand nad exekutorskou skupinou správcovou. Nebylo divu, že se správci v podobný případech nemohli dočkat až uvidí záda Borsakovského lidí a oni se opět stanou pány nad svým svěřeným pecnem.
V tomto případě se dočkal brzy. Larry, coby zaměstnaný taxíkář, obýval několik bublin v ukrajinské enklávě. Byl znám svým pitím, světáckým životem a milostnými avantýrami. Dokonce i sám správce věděl o jeho existenci. To bylo u člověka, který měl na starost několik set tisíc lidí velmi nezvyklé a řadilo to Larryho k pecnové smetánce. Ten byl objeven, vzhledem k pozdní noční hodině v posteli. Nebyl však probuzen z tvrdého, zaslouženého spánku, ale byl vytržen od sexuálních hrátek se dvěma šestnáctiletými děvčaty a jejich matkou. Když se to Borsakovskij, po zdárném ukončení celé akce, dozvěděl od velitele vyslané skupin, spokojeně si zamnul ruce a zamumlal něco o štěstí při vší smůle - Larryho pohlavní nenasytnost byla skvělým předpokladem pro úspěšnou produkci "klonu" Johna Holmese.

Olin sledoval malého okénka letadla spoře osvětlený Angel Island ležící v zátoce mezi dvěma, do noci zářícími metropolemi, San Franc-Jose a Oaklandem. Již rozeznával monstrózní sídlo Allisonů i osvětlenou přistávací plochu. Jím i Larrym/Johnem Holmesem lomcovala turbulence provázející sestup na přistání. Za to muže ten hajzl Carrington, blesklo mu hlavou - Sandra by pro něho poslala jistě něco civilizovanějšího. Čtyřhodinový let z Prahy si představoval poněkud jinak. Soukromé letadlo pro ně sice přiletělo ve smluvenou hodinu na Dolgorukého privátní letiště, ale rozhodně to nebyl pohodlný Northrop-Lear, běžný dopravní prostředek vlivných tohoto světa. Byl pro něho vyslán armádní Raytheon, používaný obyčejně pro rychlý výsadek exekutorských skupin. Byl sice schopen dosáhnou rychlosti Mach 5 a, v případě potřeby, startovat vertikálně z místa, ale pohodlím rozhodně neoplýval. Olin po celou cestu pozoroval Johna, kterému nedostatek komfortu očividně vůbec nevadil. Upíral do prázdna svůj svůdný ložnicový pohled a cucal si palec. Olin Moničina tajemníka při každém otřesu letadla hlasitě proklínal.
Poslední týden strávený v Řitce se od Larryho nehnul na krok. Všechny jeho parametry se až zázračně shodovaly s těmi, kterými se chlubila zesnulá hvězda pornonebe dvacátého století - John Holmes. Zpočátku nebylo snadné sledovat, jak se určitá část osobnosti, která si říkala Larry, před jeho očima rozplývá a mění. Vždy si však vzápětí uvědomil, jaké mají všichni, tedy kromě Larryho, vlastně obrovské štěstí. Dobře mu dělal i pohled na Hulka při práci s "klonem". Hulk by to měl za pár, nebo už by také mohl mít po brutální popravě - tak uklidňoval Olin svoje nečisté svědomí. Vše probíhalo hladce a rodil se dokonalý John Holmes Mark VII. Byl nyní výhradně oslovován jako John a jedinou pihou na kráse byl jeho zlozvyk, kterého se nemohl zbavit - cucat si občas roztržitě palec pravé ruky. To však byla maličkost - skutečný John Holmes to mohl dělat také, kdo mohl s jistotou říci že nikoliv? Poslední komplikace vzešla od Sandry, která jim v den odletu telefonicky tlumočila Moničino přání. Chtěla aby John z letadla vystoupil v barokním kostýmu, takovém, jaký se nosil ve Vídni na konci osmnáctého století. Borsakovskij, kterého život odnaučil zbytečnému divení, zařídil během několika málo hodin dodávku kalhot, podkolenek, střevíců, brokátového šosatého kabátku i napudrované paruky. Olinovým a Hulkovým úkolem bylo pomoci Johnovi při oblékání nezvyklého ohozu.

Letadlo konečně přistálo a z jeho zádi se vyklopila rampa. Olin Johna zběžně zkontroloval, pod krkem mu urovnal neposedné fiží, sebral si svůj těžký kufr a oba vystoupili na plochu letiště. Deset metrů před nimi se nalézal nádherný kočár i s kočím v barokním kostýmu. Ke kočáru byly zapřaženy čtyři páry bílých koní s růžovými chocholy. Olin s Johnem jenom stáli a zírali když se odhrnula záclonka a vyhlédla krásná žena v dobovém kostýmu s hluboký dekoltem. Na hlavě měla bílo paruku a Olin v ní poznal Moniku Allison. John byl natolik překvapen, že si vyndal palec z pusy a na tváři se mu objevil nadržený úsměv. Monika přátelsky kývla směrem k Olinovi a poté svůdně, ukazováčkem, pokynula Johnovi aby si k ní do kočáru přisedl. Olin se naposledy koutkem oka podíval na Johna a postrčil ho loktem:"Tak padej a koukej se snažit - jsi přece Holmes Mark VII."
 
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start