Nebezpečné maily

Václav Pravda

 

    

   S Internetem jsem se poprvé v praxi potkal v CSc Computer Services v roce 1996. Firma měla komutované připojení a jen dvě adresy, na které bylo možné posílat maily. Dodneška si pamatuji problémy něco z Internetu vymáčknout. Nejen proto, že telekomunikace byly Na Markétě v hrozném stavu, ale modem nebyl na té správné úrovni, proces připojení byl komplikovaný a dlouhý, SW asi ještě nedokonalý a poskytovatel mizerný. Okouzlení z možností Internetu se tedy nekonalo. O rok a půl později jsem v holandské pobočce strojírenské firmy bojoval s počítačově negramotnými šéfy, kteří si pod slovem driver představovali šoféra, ačkoliv jsme zrovna mluvili o tom, proč nemohu tisknout na tiskárně Minolta z nového počítače. Bojoval jsem i o připojení na Internet, ale než jsem dobojoval, dospěli jsme k rozchodu. Takže moje vážnější seznámení s Internetem se odehrálo až v lednu 98 u mého současného zaměstnavatele.
    Ericsson má pevné připojení, kam a jak rychlé nevím, ale rozhodně takové, že mým nevelkým nárokům vcelku vyhovuje. Hodně času jsem tenkrát trávil v práci. Přítelkyni jsem neměl, bydlel jsem u příbuzných, chtěl jsem ve zkušební době přesvědčit šéfy, že si vybrali dobře a tak jsem zůstával v práci dlouho do večera. Ale samozřejmě jsem jenom nestudoval a nepracoval.
    Brouzdání jsem zprvu provozoval nesměle, ale když jsem se ujistil, že není nějaký limit na čas strávený v síti sítí, pokoušel jsem si udělat představu, co mohu všechno najít. Zjistil jsem, že všechno. Skoro. Ale jen malé skoro. Něco času jsem strávil na serverech modelářských firem a zjišťoval, kde co vyrobili ze SF modelů. Něco času jsem strávil hledáním adres na SF spisovatele. Určitě víc, než na serverech s nahotinami. A seznamoval jsem se i s českými stránkami.
    Brouzdání jsem ale propadl v podstatě jen na pár večerů. Postupně jsem totiž získával víc a víc e-mailových adres a zejména v souvislosti s přípravou Parconu jsem spoustu času věnoval dopisování si. Taky jsem se přihlásil na SF konferenci a tak jsem denně dostával několik mailů. Pochopitelně jsem na spoustu z nich odpovídal a to zabere nejvíc času. Dokonce má mailová korespondence zřejmě překročila nějakou mez, protože jsem byl, naštěstí po Parconu, pozván na kobereček. Bylo mi naznačeno, že je těch mailů trochu moc a že tím jistě trávím spoustu času. Také jsem byl dotazován na to, co znamená Parcon a příprava na něj. Byl jsem dost v šoku a dostal jsem strach. Přijít o tohle místo bych fakt nechtěl. Musel jsem šéfy ujistit, že odpovědi píšu převážně večer, že Parcon se opakovat nebude a že přípravu dělám po večerech. A tak dál. Výsledkem ovšem bylo, že jsem se odhlásil ze SF konference a přišel tak o zdroj klepů, důležitých informací a také málosmyslných (nemyslím to eroticky) hádek. Snížené množství mailů ale nevydrželo dlouho. V souvislosti s Ligou podpory neofanů se totiž opět rozběhla čilá korespondence. Ale nechci psát o nebezpečí mailů vyplývajícím z jejich množství a času jimi stráveném.
    Hlavní nebezpečí, které vidím v elektronické korespondenci, vyplývá z její podstaty. Přesvědčil jsem se o tom již mockrát a v debatách s několika známými jsme se v hodnocení shodli. Porovnám aspoň zběžně maily s ostatními způsoby mezilidské komunikace.
    Při osobní komunikaci hraje velkou roli vizuální stránka. Sebetvrdší slova zjemníte úsměvem, kterým naznačujete, že jde o sice tvrdý, ale žert, sebevětší pochvalu převedete velmi lehko v ironii tónem i výrazem, spousta slov zanikne, vnímáte hlavně smysl sdělení.
    V telefonu jste o vizuální stránku ochuzení, ale pořád zůstává intonace, smích a další doprovodné zvuky, kterými doplňujete to co říkáte, a dáváte tak slovům třeba úplně opačný smysl.
    Fax připravujete většinou jako oficiální dokument, málokdy budete posílat fax přátelům, protože k němu budou mít (při absenci faxových serverů ve většině firem a institucí) přístup všichni možní lidé. Do faxu, pokud už ho budete posílat přátelům, budete psát věci s vědomím, že si ho může přečíst kdokoliv. Takže nebudete příliš otevření ani důvěrní.
    Posíláte-li soubor psaný v textovém editoru, píšete jej v podstatě jako dopis. Myšlenky se snažíte formulovat co nejlépe, píše se Vám pohodlně a tak se neomezujete ve vysvětleních.
    Posíláte-li normální dopis, jste ještě opatrnější ve formulacích, zejména v rukou psaném dopise. Málokdy pošlete dopis, který neprošel autocenzurou.
    A mail? Jeho podstatou je rychlost. Sotva zformulované myšlenky napíšete, psaní v cestine není nijak pohodlné a tak nevysvětlujete. Reagujete na každé slovíčko, které si přečtete v přišlém mailu. Rozebíráte věty, přemýšlíte, co tím chtěl autor říci, máte neustále možnost uvědomovat si všechna slova. Vede to k jednomu velkému nebezpečí - reagujete daleko ostřeji, nekompromisněji, necháte se snadno vytočit, reagujete v podráždění, nehlídáte své reakce. Vím o čem mluvím, protože moje mailová korespondence s Piterem nebo naposled s Peterem Pavelkem je toho temným (zářivým má příliš pozitivní náboj) dokladem. Korespondence se zvrhla v hádky, dokonce s nadávkami. Že jde o problém čistě mailu, lze doložit tím, že když dojde k osobnímu setkání, náhle jsou vypjaté neshody pryč a domluva je možná. Názory se přitom nezmění, ale v rozhovoru nejsou hroty nebo jsou ulomeny třeba úsměvem. Kromě toho osobní setkání bývá často více či méně veřejné a v soukromí e-mailové pošty se daleko lépe hádá.
    Sám už jsem udělal tu chybu několikrát a ačkoliv se budu snažit se jí vyvarovat, určitě se jí ještě mnohokrát dopustím. Nicméně jsem chtěl upozornit na to, že tenhle problém existuje a bude jen skvělé, když se všichni zamyslí, jestli náhodou nejsou stejně jako já ve svých sporech ovlivněni víc formou, než obsahem.
 
k ZA 23
na Dvory Chaosu
k ZA
na start