Dracon 98

Václav Pravda

 

    

   Nevím, do jaké míry si mohu dovolit být osobní, protože Zbraně nejsou můj deníček ani dutá vrba, ale omezit se jen na suchopárné líčení, jen minimálně dotčené faktem, že na Dracon jsem jel doprovázen nejúžasnější ženou v mém životě (tedy dosavadním, protože ještě nejsem na konci), bych pokládal za neupřímné.
    Původní záměr jet do Brna autem jsem byl nucen zkorigovat poté, co jsem konzultoval se svojí peněženkou. Málem bych kromě konzultace přikročil i k inzultaci, ale pak mi došlo, že její prázdnota spíš svědčí o mém nezřízeném životě v listopadu, než o schválnostech té neživé hmoty. Takže jsem musel pozvání jisté ženy doprovodit výhružným dodatkem o jízdě autobusem. Poslední dvě místenky jsme pak ani málem nemohli použít, protože jedno z našich míst obsadila jakási dívčina, která se snažila (pochopitelně marně) zapůsobit na naše citlivá srdce historkou o tom, že její místo je obsazené. Surově jsme se zatvářili, jistě surověji, než bychom byli schopni se chovat, protože ačkoliv z mého ledového pohledu bylo možné číst vše o jemných nuancích čínských poprav, kteréžto jsem měl kdysi možnost slyšet popsány, nebylo možné ode mne čekat, že bych si je aspoň náhodou mohl pamatovat. Takže bych byl při realizaci nucen improvizovat, což by pravděpodobně znamenalo rychlejší, tedy milosrdnější smrt.
    Ale než jsme se dostali do autobusu, museli jsme nejdřív absolvovat nervózní balení na poslední chvíli, úprk na ještě poslednější chvíli, pak ještě o dílek na stupnici poslednosti pokročilejší chvíli návratu pro zapomenuté. Ale každý interval lze ještě dělit a tak jsme na téměř poslední chvíli zapadli do metra. Na Florenci jsme vypadli z vagónu a já jen přemýšlel, co bych asi tak byl schopný udělat případnému revizorovi. Než jsem stačil domyslet, co bych provedl s jeho pravou oční bulvou (o levé jsem měl poměrně jasno), během jsme na skutečně poslední chvíli dosáhli otevřených dveří autobusu. Poté, co jsme obsadili místa, uvolněná výše popsanou ochotnou dívkou, jsme se začali svěřovat se svými dojmy. Já měl za sebou skoro rok válení si šunek ve Feldě a zapomínání strastí veřejné dopravy a neuvěřitelné stvoření vedle mne přidalo do seznamu svých neobvyklostí další, totiž fóbii ze stísněných prostor a větších koncentrací lidí. Původně jsem chtěl její přiznání brát jako pokus obveselit mě po namáhavém přesunu, ale brzy jsem měl pochopit, že pokud nechci riskovat okna rozbitá v záchvatu potřeby čerstvého vzduchu a lidi zabité v záchvatu potřeby snížit počet živých spolucestujících, musím zapomenout na svou touhu po chvilce spánku a musím se věnovat své spolucestující. Nedalo to žádnou práci ani přemáhání :-) Cesta probíhala poklidně až do Brna, chvílemi jsem nakukoval do čerstvých Zbraní, abych se jako vždy přesvědčil, že pro odchytání chyb a překlepů bych musel číst vše asi dvacetkrát navíc.
    V Brně mě čekalo překvapení, protože autobus zamířil jinam než na autobusové nádraží. Nezorientoval jsem se tedy v zasněženém a zasněžovaném okolí hned a byl jsem dokonce nucen, což potupně přiznávám, ptát se na cestu! Po pár krocích se mi rozbřesklo a tak jsem jistějším krokem vlekl nemalé zatížení do tramvaje. Když Vám odumírá ruka zaškrcená těžkou taškou, nejste schopni vnímat příliš okolí, ale natolik jsem již zběhlý, že jsem odhadl pár lidí jako návštěvníky conu a držel se jich při vystupování. Pak už jsem se držel své paměti a Santon nás neminul. Fronta u vstupu byla nemalá, jak hovoří záznamy jiných, časově ještě náročnější než minule, a tak jsem situaci řešil drze tak, že jsem prostě prošel bez jakékoliv kontroly do hotelu, uložil zavazadla u kamarádů z AmberZine a vydal se na slavnostní zahájení, kde jsem použil asi dvou otřepaných, nicméně úspěšných vtípků, abych na fandomovou scénu uvedl Ligu podpory neofanů a projekt DUHA, kteréžto mají nováčky co nejrychleji zapojit mezi zasloužilce. Nebojte se, vzhledem k tomu, že jsem čestný muž a šlechtic, vrátil jsem se později nechat se zapsat do stavu přítomných.
    Už při úvodním krátkém vyčkávání jsem se dozvěděl, že v Santonu neteče voda. Došlo mi, že nejasné varování Pitera, se kterým jsem mluvil ve čtvrtek telefonem, se týkalo tohoto skutečně vážného problému. Vážnost se ještě během večera a hlavně pak sobotního dopoledne ještě potvrdila, brněnští trubkaři nebyli schopni poruchu odstranit dříve než navečer, kdy jsem už začínal pochybovat, že se nacházím na conu a ne na setkání sběratelů sýrů. Vzdávám tímto hold vedení hotelu, které riskovalo průser hygienický, aby nebylo v průseru jiném, například způsobeném rozvášněným davem. Vzdávám hold pořadatelům, že nevzdali ani za tak nepříznivých podmínek a realizovali jeden z vrcholů letošního sci-fi roku. Vzdávám hold návštěvníkům, že zapomněli ochotně na, jak vidno umělá, pravidla osobní hygieny. Ale ukončeme již toto sucho a ještě -párné líčení.
    Páteční večer uplynul v rozhovorech s desítkami známých. Tedy ne že bych si potykal se sklenicemi pěnivého moku desetistupňové síly každého známého, koho jsem potkal. Tykal jsem si spíš s jinými druhy zapomnění. No dobře, tentokrát to zase byla vodka s džusem. Ale rozhovory se skutečně odehrály. Večer v Letadle a následně v hotelovém baru, byl asi nejlepší, jaký jsem na Draconech prožil. A nebylo to tím, že jsem celou dobu obveseloval každého, kdo se obdivně zahleděl do výstřihu mé průvodkyně, tvrzením, že se sice jedná o moji novou, leč poslední přítelkyni. (Z toho vidíte, že jistá poblouzněnost se nevyhne ani zkušeným conovým a milostným veteránům.) Scény, kdy v letadle vzdávali nesmělí mužové s plným močovým měchýřem zápas s netradičně se otvírajícími dveřmi na toaletu, by byly ozdobou mnoha filmů. Komentáře přihlížejících by se uplatnily i v rozhlase a duhové efekty světla rozptýleného v jemné mlze ještě rozptýlenějšího obsahu náhle prasklých, již zmíněně plných nádrží na tělesný odpad, by překvapily i počítačové mágy z holywoodských studií. Ale to trochu přeháním a tak, než to dospěje někam šýdrem (pravděpodobně spisovná, moravská forma slova popisujícího proces odchylování se od správného směru), vrátím se z oblak imaginace na zem. Hotelový bar byl otevřen i po našem návratu do hotelu! Naprosto neobvyklá a potěšující zkušenost. Hotelové vedení se asi rozhodlo nedostatek vody nahradit dostatkem jiných tekutin nebo z vlastní zkušenosti ví, že opilci se myjí méně. Nicméně vstřícnost obsluhy baru byla spíše pražská, tedy žádná. Aspoň to jsem si pamatoval dobře z minulých ročníků a tak jsem nevyhrožoval znuděné pinglici perverzní smrtí v mém ohnivém náručí, ale zcela slušně jsem pravil, poté, co jsem byl odmítnut s požadavkem dalšího drinku, že mi mohou oba i s přezíravým pinglem políbit prdel a že se nenechám dohnat k vystřízlivění vztekem kvůli nějakým idiotům. Doufám, že mě již všichni znají a že jsem tedy teď neodhalil něco, co mělo zůstat skryto citlivým, chápavým, vstřícným a pozorným conovým a fandomovým matadorům, výstižně zvaným dinosaury pro svou jemnou pokožku, bystré reakce a perspektivu dalšího fanouškovského života, nebo těm zapráskanejm, votravnejm puberťáckejm a pitomejm grínhornům, jejichž masy otravují i tak výlučné cony jako Dracon. (Pro jistotu dodávám, že jde o ironii, kritizující vztah velké části vysloužilců k mladým nadšencům.
    Nějak jsem usnul, nějak se vzbudil a ještě než jsem se stal nejméně oblíbenou osobou z těch stovek návštěvníků pro svoji zálibu v buzení v jedenáct hodin, stihl jsem s Pavlem Kotenem dojít nakoupit do samoobsluhy. To víte, levnější chlast i žrádlo jsem potřeboval s ohledem na již zmíněnou vyhublost mé kapesní banky.
    Nastává čas přiznat, že jsem se rozepsal tak zeširoka jen proto, abych zastřel fakt, že jsem navštívil pouze dvě přednášky a to Františka Novotného a Ondřeje Neffa. Jinak jsem se totiž věnoval své průvodcovské roli a informačnímu stolku Ligy podpory neofanů, který jsem zajišťoval spolu s Petrem Čáslavou, Pepou Břízou a Pavlem Kotenem od nás z klubu. To mi připomíná, abych napsal, že Tomáš Bačkovský je proradný skunk, protože se ani neozval, že nejede. U stolku se zastavovali známí, ale naštěstí i spousta neznámých, kteří přišli nejen proto, aby si mohli zblízka prohlédnout nohy, zadeček a ňadra nového přírůstku do fandomu, ale dokonce i proto, aby si ještě šilhajícíma očima prohlédli obsah stolku a chvějícím se hlasem zeptali na věci Fandomové. Informační stolek splnil perfektně svůj účel, ačkoliv se nás po jeho zřízení jeden pořadatelský mameluk snažil naprosto brutálně vyhodit. Tento tajný dinosaurský agent byl ale odražen a tak jsme dokonce mohli do Fandomu přivítat dva nové kluby! Manuál pro zakládání klubu i fanziny sklidily úspěch a tak jsem ani nevnímal fakt, že to všechno šlo z mé kapsy.
    Večer jsem strávil převážně s onou novickou, Vladem Ríšou, Pavlem Kotenem, Pavlem Šuchmanem, navštívil nás i Jiří Procházka a vystřídali se další. Hlavním mým partnerem večera ale byl alkohol a choval se ke mě tak neurvale, že jsem byl nucen náhle odběhnout v nejistotě, že mě opustí nejméně vhodným tělesným otvorem. Po návratu jsem na něj zanevřel natolik, že jsem zbytek dramatickým gestem vylil do nejbližšího květináče. Nicméně rozkol mezi námi již nastal a tak jsem z následujících debat na pokoji u amberziňáků nevnímal prakticky nic. Probral jsem se až nad ránem, kdy jsem zázračně zachytil zvonění budíku, vybízejícího nás k odchodu na první ranní vlak. To ale byla kravina. Budit někoho po půlhodině spánku, nutit ho do odchodu do šera, zimy, hladu a jiných příjemností, je nejlepším krokem na cestě k tomu, aby vás dotyčná osoba zavraždila, když ne fakticky, tak alespoň v duchu. Zato jistě několikrát. Také se tak stalo.
    Nakonec jsme ale na nádraží dorazili, lístky nakoupili a do vlaku nasedli. Kdo by si myslel, že jsme spánek dohnali aspoň ve vlaku, mýlil by se. Aby Pepa v Brodě nezaspal, zvolili jsme raději pokec. Bylo to veselé. Ne až tak všechno, co následovalo, bylo tak veselé, ale v tu chvíli jsem se bavil. Postel v mé pražské garsoniéře už čekala a já se jí na pár hodin velmi rád svěřil do péče.
    Vždycky jsem se snažil popsat v reportáži con, jeho program, klady a zápory a pohlédnu-li kritickým okem na svůj dnešní výtvor, musím s nelibostí konstatovat, že jsem se hodnocení zatím úspěšně vyhýbal. Ale nejde to donekonečna a tak je to tady. Program obsah *****, rozvržení **
    Pořadatelé ***
    Prostředí a atmosféra ****
    Bar a restaurace v cizí režii, tudíž nespadá přímo do hodnocení conu, nicméně spíš výhrady k obsluze i cenám, pochvala za natažení zavírací doby.
    Výhrady, byť ne ostrá kritika ani odsouzení: dlouhá prezence, minimateriály, nebohatý, byť zajímavý videoprogram a hlavně největší bolest conu - nevhodné rozvržení programu (proti zahájení Liga podpory neofanů, proti Mortovi Mostecký a křest knihy Netopejra - tedy tři zábavné programy najednou, proti Neffovi Vrbenská, tedy dvě hvězdy najednou, proti kosmonautice astronomie, na Kantůrka jen hodina a půl přes několikanásobně ověřenou potřebu tří hodin, nepravidelné (plánované a většinou dodržované) začátky programů.
    Klad navíc: opět perfektní Draconské noviny s Neofanzinem Ligy podpory neofanů.
    Zápor navíc: brňáci bez ostychu a dovolení použili nápad Ireny Šulcové, který jsme realizovali na Parconu. Liška dávající dobrou noc se totiž procházela už u nás, kde navíc měla větší smysl, vzhledem k poloze Chotěboře. Trapné.
 
k ZA 23
k Reportážím
k ZA
na start