Rion 12

Václav Pravda

 

 

   Putovali jsme krajem s Ileonou a mířili k severu. Nelpěli jsme na přímé cestě, protože ani jeden z nás nespěchal. Ileona jako společník na cestách se mi líbila. Byla zábavná a příjemná. Díval jsem se na ní, jak se dobře nese v sedle svého koně a začínal jsem litovat, že mě tak stroze dala najevo nezájem o sblížení. Třeba kouzlo pomine až počet pokusů o milování přesáhne nějakou hranici, vymýšlel jsem si. Díval jsem se na Ileonu tak upřeně, že si toho všimla.
    “Zacouvej, samče,” vyzvala mě, “máš v očích příliš hladový pohled.”
    “To mám, ale pokusím se ho nedávat tak najevo. Líbíš se mi, to určitě chápeš, ale nejsem z těch, co se nedokážou ovládnout a vrhají se na holku bez jejího zájmu.”
    “Dík. Připadáš mi až moc zodpovědný,” protáhla se vyzývavě, aby mě pozlobila.
    “Složil jsem slib, že do doby, než najdu poustevníka, nebudu souložit,” vymýšlel jsem si, abych nějak zdůvodnil svůj postoj.
    “Ono by ti to stejně nepomohlo, nejsem tak lehko k mání. Mě si musí chlap zasloužit.”
    Slyšel jsem ten posun dobře, ještě před cestou by nepřipustila, že bych se k ní mohl přiblížit a teď už mluví o zasloužení si. Musel jsem se usmát. Doufal jsem, že poustevníka najdeme dřív, než se rozloučíme.
    Vjížděli jsme zrovna do lesa. Větve stromů se skláněly až k sobě a tvořily nad cestou zelený tunel. Chvilku jsme čekali na kraji, až si oči přivyknou šeru a teprve potom se vydali dál. Starý zvyk se osvědčil. Vrhli se na nás totiž z rozsoch stromů hned čtyři loupežníci. Asi se jim zalíbili naši nákladní koně, plně naložení zavazadly. Jenže jejich pohyb jsme zpozorovali včas a v okamžiku, kdy se na laně zhoupli, aby nás srazili z koní, už jsme trhli otěžemi, koně jsme zarazili. Loupežníci se zhoupli zpět a tam už čekaly naše čepele. Dva z nich už hrdlem neprolejou žádný korbel piva, protože by jim teklo po břiše. Dva seskočili, ale když viděli, jak jsme si poradili s jejich kumpány, vběhli do houští. Ozvalo se jejich silné hvízdnutí.
    “Volají posily. Honem!”
    Pobídli jsme koně a nechali lupiče za sebou.
    “Pojedou jim na pomoc po cestě naproti nám, ale neškodí, když jim proti sobě budeme mít o dva míň.”
    Ujeli jsme jen kousek, když jsme narazili na prvního, který byl asi nejblíž. Byl tím pádem i nejblíž tomu, aby si udělal výlet do pekel. Vypravili jsme ho tam současně. Ale to už se blížili další. Místo abychom se zastavili, projeli jsme jejich neuspořádaným hloučkem jako ničivá smršť. Na jednu stranu jsem sekal mečem, na druhou bodal dýkou. Schytal jsem taky nějakou tu ránu, ale svezly se po lehké zbroji, protože nebyly vedeny správně. Jen jedna mi rozevřela na ruce ošklivou trhlinu. Nevšímal jsem si toho a spíš jsem s obavami mrkl, jak si vede Ileona. Byla na tom podobně.
    Už jsem myslel, že unikneme, ale o kousek dál byl na cestě zátaras. V lese bychom jim asi neutekli a tak jsem volil raději přímý boj na cestě. Mrkli jsme na sebe a otočili koně. Zase jsme se střetli s pronásledovateli. Tentokrát už si dávali větší pozor, ale my jsme zvolili jinou taktiku. Neprojeli jsme semknutou skupinkou, ale rozdělili jsme se a objeli je po obvodu. Z dalšího boje byli vyřazení další tři. Spadli z koní a choulili se k zemi. Docválali jsme až k těm, které jsme zranili při prvním průjezdu. Lupiči za námi byli bez sebe vzteky a obraceli koně. Měli jsme mžik času na to, abychom dorazili zraněné. Nedělám to rád, ale mít je v zádech by bylo nebezpečné. Teď už bychom neprojeli, takže jsme seskočili s koní a zůstali stát za stromy. Už byli u nás.
    Vjeli mezi stromy, ale jezdec je v lese v nevýhodě. Poznali to na vlastní kůži. A svaly. A kosti. Tři nejzbrklejší byli ze hry. Zbylo jich ještě pět. Seskočili a vrhli se na nás. Zastrašovali asi vždycky počtem, protože bojovník byl jenom jejich vůdce. Úmyslně jsem nejdřív udělal výpad proti nejslabšímu. Takový pomalý tlustý chlapík to byl. Teď už během pár dní zhubne, až se do něj dají červi. Ileona naznačila úder mečem, její protivník nastavil svůj meč k obraně a Ileona ho prudkým kopem do hrudníku poslal k zemi. Pak už rozhozenou obranou snadno pronikl její meč, kterým máchla při přeskakování. Mířila neochvějně na hrdlo. Špička meče se vnořila a vynořila, muž jen zachroptěl a zvadl.
    To jsem vnímal jen koutkem oka, protože na mě dotírali dva lupiči. Nechtěli mě pustit k Ileoně, na kterou se zaměřil vůdce. Bylo mi jasné, že chce zabít nejdřív ji, protože to pokládal za snadnější. Ileona se ale nenechala vyprovokovat k nějakým nepředloženostem. Vyčkávala a tak se situace na chvilku zklidnila.
    “Ileono, ještě ti dva!” připomněl jsem dva zbylé z první čtveřice na lanech. Museli jsme se tady s těmi vypořádat rychle, než se k nim přidají posily. Kývla, zaútočila. Držela meč v obou rukou, ale silnému vůdci nedělalo potíže jejím útokům odolávat. Jenže Ileona pustila jednou rukou meč, hmátla k noze a vůdce se poroučel k zemi s dýkou v podbřišku. Zamrazilo mě ve stejných místech. Taky jsem je neměl chráněná. Odkopla zbraň z jeho dosahu, klekla si na něj, uchopila hlavu do dlaní a dívajíc se mu do bolestí zastřených očí, škubla. Zapraskání ale zaniklo ve srážce mého meče s malým štítem, který měl jeden z lupičů proti mně.
    “Potřebuješ pomoc?” houkla na mě.
    To rozhodilo lupiče tak, že se obrátili a začali utíkat. Doháněli jsme je. Sejmout zezadu jsme je nemuseli, protože když viděli, že neutečou, obrátili se k poslednímu odporu. Ze strany jsem slyšel dusot nohou, museli jsme si pospíšit. Pospíšili jsme si. Špičkou boty jsem nakopl jehličí a hlínu proti lupičovi a pak bylo snadné ho pěkně rozpárat. Ileona se trochu zdržela a to se jí nemělo stát. Právě doběhli ti dva z hlídky. Já jsem jednoho zastavil, ale druhý sekl Ileonu z boku, do míst, kde končí zbroj. Stačila ještě zabít jednoho, ale o druhého jsem se musel postarat sám. Stihl jsem to ještě než se nad ležící bojovnicí mohl rozpřáhnout k poslednímu úderu. Proklál jsem ho zezadu. Bylo po všem.
    Ileona si svírala bok a přerývavě dýchala. Odtáhl jsem jí zakrvácené ruce od rány. Okamžitě se začala valit krev mnohem víc. Rána ale nebyla tak hluboká, naštěstí ji zmírnil kožený pás. Hmátl jsem po plstěném klobouku, který měl jeden z lupičů a přiložil jí ho k ráně.
    “Drž si ho. Bude to dobré,” uklidňoval jsem ji. Zahvízdal jsem na koně. V tom zmatku měli dost rozumu, aby se mým nechali odvést hloub do lesa a na zapísknutí se zase nechali strhnout zpátky. Vybalil jsem brašnu s obvazy. Věděl jsem od mastičkáře, že musím ránu vyčistit, aby nedošlo k otravě. Vyndal jsem lahvičku s alkoholem a čisté pruhy plátna. Ileoně jsem uvolnil pás, rozepnul s potížemi zbroj. Vysvětlil jsem jí, co udělám a proč a dal jsem jí roubík do pusy, aby si mohla pořádně kousnout. Polil jsem ránu alkoholem a vzpínající Ileonu jsem držel v náručí, než se zklidnila. Přiložil jsem kus plátna a obvázal pruhy. Pak jsem Ileoně vyndal roubík, osušil slzy a dal jí vypít zbytek alkoholu. Tekly jí slzy a tak jsem jí k sobě přitiskl. Vůbec se nebránila, naopak se ke mně vinula vší silou, co jí zbyla. Políbil jsem jí na tvář, pak na ústa. Polibek opětovala, ale musel jsem jet pro pomoc.
    Lupiče jsem nechal být, minul jsem raněné, které jsme za sebou nechali při druhé otočce. Les nás propustil brzy, byl v místech cesty docela úzký, jak jsem se dozvěděl ve vesnici, do které jsme po hodině dorazil. Ileonu jsem uložil u místního ranhojiče a vzal pár vesničanů zpátky, ještě zbývalo odzbrojit lupiče a najít jejich skrýš. Vesničané nejdřív nechtěli věřit, ale mrtvoly je přesvědčily, že je už banda nebude okrádat. Od raněných lupičů, které nebyl problém vystopovat, jsme se dozvěděli, kde hledat jejich skrýš.
    Našli jsme ji ve skalách a v ní spoustu zbraní, zásoby jídla a pár bedniček s penězi a šperky. Starosta prohlásil, že dá všechno rovnoměrně rozdělit každému. Na naši počest uspořádali pak vesničané velkou hostinu. Ileona napůl seděla napůl ležela v čele stolu a přijímala pozornosti vesničanů s grácií hodnou královny. Mohla se těšit ze slušné odměny, kterou dostala. Vyzdobená vesnice vypadala pěkně. Ale začátkem oslav byla méně pěkná záležitost, poprava raněných lupičů. Jen s obtížemi se podařilo uchránit lupiče mučení. Ne že by jim to nějak pomohlo.
    Jedli jsme a pili, vesnická kapela spustila něco k tanci a vesničané dováděli jako malé děti. Vynahrazovali si tak léta života v neustálém strachu a ohrožení. Postupně si pro mě k tanci přišla snad každá svobodná holka z vesnice. Jedna se mi zalíbila. Byla štíhlá a vznosná, rusé vlasy jí zářily ve svitu lamp. Tancovali jsme spolu, umívala se na mě, ale už jsem zase šel do jiné náruče. Když jsem si chtěl trochu vydechnout, poptal jsem se starosty na tu dívku. Motawa byla nezadaná, to bylo to nejzajímavější, co jsem se dozvěděl. A tak jsem si řekl, že by mi určitě neuškodilo pohrát si s jejími plnými ňadry, jejichž bradavky propichovaly tenkou látku halenky. Usmíval jsem se na všechny strany a čekal na vhodnou příležitost. Ještě než jsem se rozhoupal, přišla sama. Začala se vyptávat na mé cesty, zajímala jí každá drobnost. Rád jsem se pochlubil svými zážitky, aspoň některými. V družném hovoru nám ubíhal čas. Trochu jsem popíjel, takže mě už nebolela rozseknutá ruka. Motawa se smála a oči jí blýskaly. Kolem nás se vyprázdnila místa, teď si nás nikdo nevšímal.
    “Nepůjdeš se se mnou projít?”
    Zvážněla, pak se na mě pozorně podívala a pak přikývla. “Na chvilku.”
    Poodešli jsme do tmy. Jen měsíc ukazoval kudy můžeme jít.
    “Povídej mi prosím ještě o královském dvoře.”
    “To hlavní jsem ti už řekl, zítra můžu pokračovat, asi se tady nějakou dobu zdržíme, než se Ileona uzdraví.”
    “Je to vážné?”
    “Ale ne, jenže jede za nějakým posláním a tak musí být zdravá a silná.”
    “Ty nejedeš s ní za posláním?”
    “Ne, seznámili jsme se nedávno. Jedeme spolu, protože je lepší mít v zádech někoho, na koho se můžeš spolehnout. Jinak nemáme společného nic, ani postel,” zdůraznil jsem.
    “Ona není tvou milenkou?”
    “Ne, jsme jen přátelé. Moje náruč je volná. I teď. Můžeš toho využít, moc se mi líbíš.”
    “Čekala jsem, jestli něco podobného řekneš. Ale musím tě zklamat. Jako společník jsi dobrý a věřím, že se ženám líbíš. Ale já mám jinou představu o svém milenci. Promiň.”
    Zůstal jsem jako opařený. Tak hezky se všechno rozvíjelo a teď tohle. Na odmítání jsem nebyl moc zvyklý.
    “Využívám příležitosti, která se mi naskytla. Toužím odejít z tohoto kraje. Chci ke královskému dvoru. Proto se tolik vyptávám. Nezlob se, vím, že sis sliboval víc.
    “To máš pravdu,” řekl jsem suše. Moje ješitnost dostala zabrat a jen pomalu jsem se vyrovnával s jejím nezájmem o mě. “Asi bych to neměl brát jako samozřejmost.”
    “Vrátíme se?”
    “Nemusíme,” pokusil jsem se o úsměv. “Ale jak jsem říkal, povídat ti můžu i zítra. Dneska jsem dost unavený.”
    “Abys nebyl.”
    Vrátili jsme se do vesnice, neušli jsme nikam daleko. Popřála mi dobrou noc a odběhla. S radostí jsem se uložil ke spánku ve vykázané místnosti. Ileona už spala.
    Ráno jsem si pěkně pospal. Když jsem se probudil, slunce už stálo vysoko na obloze. Byl jsem celý rozlámaný, ale donutil jsem udělat si rozcvičku. Když člověk přemůže první ztuhlost a bolest, rozproudí se mu krev v žilách a může se zase prát s celým světem. I když zrovna tohle ráno bych na úplně celém netrval.
    Ileona byla pobledlá, ale podle ranhojiče a bylinkářky se pro další cestu uzdraví za dva nebo tři týdny. Rozhodl jsem se, že cestu přeruším a počkám na Ileonu. Díky tomu, že jsme jeli dva, už jsme si nějaký ten den najeli a zpoždění nám nevadí. A i když si můžu s mečem v ruce věřit, vždycky je lepší mít víc očí a rukou. A kromě toho, pořád jsem ještě přemýšlel nad možností zlákat Ileonu do své náruče. Včerejší neúspěch mě nepotěšil. Ale stejně nevím, jestli by mě moje neschopnost nezesměšnila. Možná bych mohl být trochu velkodušný a dopřát Motawě co nejvíc podrobností, které by se jí mohly na královském dvoře hodit. Také bych mohl trochu vycvičit místní muže, aby se nemuseli bát každého loupežníka, který mává mečem. Takže nudit se tu nebudu.
    Dny plynuly, navštěvoval jsem Ileonu několikrát denně, a i když to neřekla, cítil jsem z jejího chování, že mi je vděčná za to, že jsem ji tam nenechal. Vyprávěl jsem jí o Motawě a její touze uchytit se u dvora. Nevyprávěl jsem jí samozřejmě všechno. S Motawou jsme probírali nejdřív všechno postupně, ale pak už si závěry dělala sama a vyptávala se čím dál cíleněji a přesněji. Musel jsem její houževnatost obdivovat.
    “Dotáhneš to na dvoře daleko, jestli se budeš chovat stejně usilovně, jako se mě vyptáváš.”
    “Pořád ještě toho vím málo,” lačnila po dalších podrobnostech.
    “Víš už toho ale víc, než leckterá hradní dáma. Ty se jen starají o své rodiny a své milence. Nevidí věci v širších souvislostech. O to se pokus a když si budeš dávat pozor na chlapy, dostaneš se daleko.”
    “Na chlapy? V jakém smyslu?”
    “O tomhle jsem s tebou ještě nemluvil, ale je skoro poledne, sedíme uprostřed návsi a odevšad je sem vidět, takže mě nebudeš podezírat z postranních úmyslů. Doufám. Ale je to strašně důležitá součást tvého vzdělání.”
    “Povídej. A až se budu muset červenat, otočím se tak, abys nic neviděl,” usmála se.
    “Vezmu to jednoduše, kdybych říkal něco, co je ti jasné, nevadí. Neznám tě, takže budu třeba dělat předpoklady, které se tě dotknou, ale to se předem omlouvám, tomu se nevyhnu.”
    “V pořádku.”
    “Takže, přijdeš z vesnice, vykulené nezkušené děvče, musím říct, že velmi pohledné,” složil jsem jí poklonu. Mlčky jí vzala na vědomí a jen se na mě koukala svýma nádhernýma očima. “Na hradě jsou pacholci, sloužící, řemeslníci, gardisté, šlechtické rodiny. Jestli chceš něčeho dosáhnout, nedej ani náznakem šanci nikomu z pacholků. Jsou to hrubí a omezení lidé, i když za to samozřejmě nemůžou. Pobytem na hradě se ale stali vychytralými a mohli by na tebe zkoušet různé triky, včetně vydírání. Jakmile se s někým z nich zapleteš, je konec. Všechno se na hradě strašně rychle rozkřikne, o tom už jsme mluvili. Pak nemáš ve vyšších kruzích naději. Nepřichází v úvahu například ani chování, které mi dalo důvod si myslet, že bys mě chtěla...”
    “Ale ...”
    “Zapomnělas na moje varování. Já už jsem se s tím vyrovnal, že jsem pro tebe moc starý nebo ošklivý,” nechal jsem jí teď prostor k námitkám. Lapila se.
    “Ale já jsem neřekla, že se mi nelíbíš, naopak...”
    “Potěšilo mě to,” usmál jsem se jejím rozpakům, které jí přivodila její vlastní slova. “Ale podobně tě budou chytat do pastí slov sloužící a dvořané, natož šlechtici. Gardisté jsou přímější, ale těch se bát nemusíš, dám ti dopis pro jejich velitele, aby se ani neopovážili tě obtěžovat. Dobře zvažuj na co odpovídáš. Něco z toho ani nestojí za odpověď, jsou to jen špeky. Tak dál. Možná se ti bude zdát, že když se zavděčíš svým tělem nějakému sloužícímu, že ti pomůže prosadit se u jeho pána. Omyl. Sloužící jsou vesměs zkaženější a bez morálky než pacholci. Jen tě využijí a odhodí. Pak půjdeš z náruče do náruče a skončíš jako hradní běhna.”
    “To přece já nebudu!”
    “Nerozčiluj se. Před chvílí jsem ti něco říkal. Ještě ti to klidně desetkrát zopakuju. Nemyslím si přece, že bys byla běhna. Ale stát se jí může i svatá žena, když ji okolí přinutí. Znal jsem jednu krásnou služebnou dívku s úplně světlými vlasy. Byla ze zchudlé rodiny, měla vychování a byla tak krásná a jemná, že se k ní nikdo z gardy neodvážil ani přiblížit. A to jsem tou dobou byl v dobrém postavení a mohl bych za sebe i své muže říct, že by ta dívka neprohloupila. Jenže sloužící už takovou bázeň před její krásou neměli a tak se osmělovali a pořád jí obtěžovali. A ona byla vychovaná tak, že je nedokázala odehnat. Postupně se k ní začali stahovat skoro všichni sloužící a pacholci. Byla jako nádherná lampa, která přitahuje ošklivé můry. Jenže když potom třeba gardista nebo nějaký nižší dvořan uviděl, kdo se kolem ní pořád motá, zašla ho chuť. Dopadlo to tak, že se ta dívka musela bavit se sluhy a pacholky, kteří neměli její úroveň, protože se s ní nikdo další bavit nechtěl a ani nemohl, protože by to její noví přátelé nedovolili. Nejdřív se stala milenkou jednoho z nich, pak jí nechal a ujal se jí jiný. Také jí znásilnili opilci a její další milenec jí začal půjčovat svým přátelům a pak už šla z ruky do ruky.”
    “To by mě nenapadlo, že by to mohlo takhle skončit.”
    “Takhle to neskončilo. Zabila se. Jednoho dne si to všechno uvědomila a oběsila se. Našli jsme její dopis na rozloučenou s vysvětlením.”
    “Po mně by žádný dopis nikdo nenašel, neumím dobře psát,” snažila se trochu ten smutek zmírnit Motawa, ale bylo vidět, že se nutí.
    “Na to máme ještě čas. Mluvíš dobře, teď jde jen o to, převést slova na papír.”
    “Dělám spoustu chyb.”
    “Ono to v dopise, který najdeš u oběšené dívky až zas tak nevadí,” vrátil jsem jí drsně k tomu, proč jsem jí o všem vykládal. “Jak jsem říkal, moc si rozmysli, komu dáš důvěru, lásku a tělo. Vím, že je těžké si poručit, ale musíš.” “A koho si tedy vybrat můžu? Zatím mi milování nechybí, ale asi bude.”
    “Určitě. Rozhodně zapomeň na ženaté. Nevěř žádnému šlechtici a dvořanovi, že kvůli tobě zavrhne svoji manželku. A zabíjet jí je příliš nebezpečné. Většinou se na to přijde. Ještě jsme nemluvili o řemeslnících. Měla by ses zamyslet nad tím, jaká řemesla nesou peníze. A kdo je v cechu vydělává. Na hradě jsou sice řemeslníci zámožnější, ale bez skutečného vlivu v cechu je to volba nejistá. Další si domyslíš. Zkrátka, moc možností nemáš. Snad jen mladí dvořané, štěstí bys měla, kdybys potkala některého šlechtice a ten by se do tebe zbláznil. Jenže tam je taky nebezpečí, že mu pak budeš na obtíž, až ho to přejde.”
    “To mi toho opravdu moc nezbylo.”
    “Ne, ale aspoň víš, kde hledat úskalí. Ostatní stejně bude na tobě. Čím déle se někomu oddáš, tím lépe, protože už možná budeš v lepším postavení. Všechno to zní tak vypočítavě. Ve skutečnosti to bývá trochu jinak,” usmál jsem se vlastním zkušenostem.
    Probírali jsme to ze všech stran. Docela jsme se za těch pár dní sblížili. Visela mi na rtech a asi ve mně viděla staršího bratra. Doufal jsem, že uvidí trochu víc. Pořád jsem měl na to vykulené nezkušené děvče z vesnice chuť, i když jsem musel uznat její důvody, proč by se se mnou neměla zaplést.
    Snažil jsem se vyhnat obraz Motawy z hlavy tím, že jsem cvičil pár mužů a mladíků v boji. Učil jsem je jen pár základních pravidel a výpadů, stejně by neměli šanci se naučit víc. Ileona se už pokoušela v posteli cvičit, když se její opatrovníci vzdálili, takže čas odjezdu se přiblížil. Od té chvíle v lese jsme se nedotkli. Přemýšlel jsem, jestli v tom polibku bylo víc než jen strach, bolest a alkohol. Musel jsem se zeptat, potřeboval jsem ženu, protože úleva, kterou mi přinesla moje vlastní ruka, neměla dlouhého trvání. Motawa nebo Ileona? Začal jsem se v duchu smát. Motawě vykládám o výběru muže, zmatu jí spoustou pravidel a zákazů a sám se podle toho nechovám. Jenže já na rozdíl od Motawy nehledám ženu na celý život. Nebo ano? Zarazil jsem se. Proč jdu z postele do postele? Netoužím ve skutečnosti po klidu jedné náruče?
    Zatřepal jsem hlavou. Na ženy a rodinu budu moci stejně zapomenout, když se mi nepodaří najít protikouzlo nebo lék. Takhle bych jakékoliv ženě nebyl moc platný a dříve nebo později by si našla milence. “Nechám toho přemýšlení a raději se podívám za Ileonou,” řekl jsem si.
    Přišel jsem do jejího pokoje. Seděla na posteli, vlasy jí zářily, protahovala své svaly. Díval jsem se na ní, jak cvičí se zavřenýma očima.
    “Pojď dál,” zaznamenala můj příchod, aniž se podívala. “Jen si docvičím ještě jeden cvik.”
    Začala se otáčet v pase. Najednou zbledla a zasténala. To se ozvala její ještě nezhojená rána. Přiskočil jsem k ní a podepřel jí. Bezvládně mi visela v pažích a opírala se ňadry o můj hrudník. Pohladil jsem jí po vlasech. Vzpamatovala se, ale neodtáhla se ode mne. Hladil jsem jí a peskoval: “Počkej ještě pár dní, pak se protáhneš do sytosti. Co tě to napadá, v takovémhle stavu cvičit.”
    S hlavou na mém rameni potichu přiznala: “Bojím se, abys mi neujel.”
    “Slíbil jsem ti přece, že s tebou zůstanu. Kdo by mi přikládal v noci do ohně?” Na důkaz upřímnosti svých slov jsem jí políbil do vlasů. Zvedla obličej ke mně. Políbil jsem jí na špičku nosu. Ale to už mě objímala a tak jsem jí políbil na ústa. Za chvilku jsme se líbali, až nám nestačil dech. Přitahovala si mě tak, že jsem začal mít strach o její zranění.
    “Myslíš si, že jsi už dost silná na to, co bych s tebou chtěl provádět?”
    “Když budeš jemný...”
    A byl jsem. Vůbec jsem si nepřipouštěl pochybnosti, jestli zase nezklamu. Skopl jsem boty, stáhl kalhoty a vklouzl pod pokrývku k Ileoně, abych se přitiskl k jejímu teplému tělu. Rozšněrovala mi netrpělivě košili. S jejím oblečením jsme si hlavu lámat nemuseli, stačilo jen přetáhnout přes hlavu její spací úbor. Tiskli jsme se k sobě, hladili na všech místech těla a pomalu se blížili k těm nejzajímavějším. Laskal jsem její bradavky svými ústy, když její ruka namířila do mého klína. Uchopila mé mužství. Střídala rychlé pohyby a tvrdý stisk s vláčným zadržovaným klouzáním a sametovými dotyky. Netrvalo dlouho a byl jsem na vrcholku blaha. Ale musel jsem ještě Ileoně oplatit. A ta jsem navštívil její klín svými šikovnými prsty a rozbouřil v ní rozkoš. Když se vzpamatovala, chtěl jsem zakleknout mezi její nohy, znovu připraven. Ale semkla nohy a nedovolila mi to.
    “Dělám něco špatně?” zeptal jsem se.
    “Vůbec ne,” nechtělo se jí do řeči, “ale mám své důvody.
    ” Nic jsem neříkal, jen jsem vedle ní ležel a hladil jí. Vyprávět začala sama. “Nemůžu se milovat normálně, nedosáhnu nikdy vrcholu. Jakýmkoliv jiným způsobem ano, ale normálně nikdy.”
    “Nikdy?”
    “Nikdy od předloňského jara. Najali si mě obchodníci, abych chránila jejich karavanu. Bylo nás víc, samozřejmě, ale jen já žena. No a jeden z obchodníků mě chtěl. Jenže toho bych nechtěla, kdyby byl jediný na světě, byl starý, tlustý a smrděl.”
    “Takže?”
    “Takže jsem ho odmítla. A zesměšnila. No a jeho čaroděj mi dal něco vypít. Od té doby neumím prožít milování naplno.”
    Mlčel jsem a přemýšlel, jak se její příběh shoduje s mým.
    Za chvilku pokračovala: “A proto hledám svatyni boha Kolkoana.”
    Pak už neříkala nic, ale já ano. A vyprávěl jsem Ileoně ve zkratce svůj příběh. A končil jsem: “I já hledám pomoc na severu. Možná, že hledáme pomoc od stejného boha nebo člověka.” Přitulila se důvěřivě ke mně a tak jsem zůstal do rána.
    Uplynulo i zbývajících pár dní a my se chystali na cestu. Loučili jsme se s vesnicí. Nakonec jsem se loučil s Motawou. Ileona čekala opodál a tak jsem jen potřásl Motawě rukou a popřál jí štěstí. Doprovodila mě ke koni a pozdravila Ileonu.
    “Měj se hezky. A buď opatrná, slyšela jsem, že jedeš s Rionem na sever. Starej se o něj, je docela hodný, i když je to jenom mužský.” Zasmály se.
    “Hledám svatyni boha Kolkoana.”
    “Myslí_ tu, ve které bydlí poustevník Nardo?”
    “Cože,” ozval jsem se, “poustevník Nardo přebývá v chrámu boha Kolkoana?” “No jistě, alespoň jsem to tak slyšela, když jsem byla menší. To jste nevěděli?”
    “Ne, ale od včera už jsme to mohli tušit,” podíval jsem se na Ileonu, která můj pohled snesla bez mrknutí oka.
    “Takže hodně štěstí!”
    Pobídli jsme koně a nechali vesnici zanedlouho za sebou, mířili jsme do severních lesů.

 
11. díl  
13. díl
k ZA 20
k Povídkám
k ZA
na start