Rion - dobrodružství v Morini 10

Václav Pravda

 

    

   Po návratu do hradu pokračovala práce na obnově pořádku. Řídil jsem skupinu, která připravovala obranná opatření, prověřovala spolehlivost lidí, zbraní. Občas to byla pěkně ošklivá věc, ale řídili jsme se myšlenkou, že raději několik malých zbytečných a nespravedlivých smrtí, než ohrožení celého království. Přecitlivělostí jsme rozhodně netrpěli. Viděl jsem na vlastní oči v jiných zemích, co zaviní ochrana práv lupičů, podvodníků a vrahů. Nechtěl jsem, když se naskytla tahle možnost, aby někdo podobný Kollerovi mohl přijít a nahradit ho. Raději jsme podezírali každého příchozího, než abychom si do města vpustili nějakou verbež.
    Přicházely zprávy z Morlocku. Naši noví špehové se skutečně činili. Král se upokojil a vypadalo to, že budeme mít dost času na to, abychom se lépe připravili na možný útok v budoucnu. Přišla také zpráva o tom, jak naložili čarodějové se svými neúspěšnými spiklenci, našimi šlechtici a měšťany. Nic pěkného k vyprávění.
    Země se pomalu uklidňovala a já měl čím dál tím větší podíl na rozhodování. Posílení mého vlivu nesli někteří šlechtici nelibě, ale měl jsem silnou oporu v královně, lordu Aminorovi a dalších několika přátelích. Naštěstí jsem mohl uplatnit jednak své pochopitelné zkušenosti, ale postupně jsem si získal respekt i svými znalostmi jazyků, dějin, přírody a zemí, které jsem rozvíjel na základě vědomostí získaných v klášteře, ve kterém jsem trávil dětství.
    Po nějaké době se s velkou slávou chystala svatba královny a lorda Aminora. V době obnovování pořádku spolu trávili čím dál víc času a bylo na nich vidět, že září štěstím. Po městě i po hradě se vypravovaly neuvěřitelné historky o nocích lásky, které prožili. Kuchtičky a čeledínové si měli o čem povídat. Bylo jen rozumné a pro obranu země výborné, že měl brzo začít vládnout král. Královna sice byla skvělo vládkyní, ale ve světě byly králové ceněni daleko více. Země se tak vystavovala nebezpečí, že si nějaký nájezdník usmyslí, že královna je jako žena neschopná ubránit království a pokusí se vydrancovat nějaký příhraniční kraj. Samozřejmě to není pravda, ale král bude znamenat snazší vyjednávání a mírové smlouvy s okolními královstvími a knížectvími.
    Svatba se konala v největším hradním sále. Byl jsem samozřejmě mezi pozvanými k hlavnímu stolu a dostalo se mi místa vedle kněžky. Podezíral jsem správce hradu, ze kterého se stal můj velký přítel, že se dozvěděl něco z drbů o kněžce a mně. Raději bych seděl na druhém konci stolu, ale nedalo se nic dělat. Kněžka si moje pozornosti vynucovala i několikrát denně a bylo obtížné zvládnout všechnu práci a ještě trávit spoustu času s ní, v posteli, na terase, ve chrámu, v lese, v kteroukoliv denní i noční dobu. Sál byl nádherně vyzdoben, dámy si vzaly své nejlepší a ve většině případů i nové šaty a šperky. Raději bych viděl všechny ty peníze věnované na jiné, důležitější účely, ale i já měl smysl pro krásu a bylo mi jasné, že změnit šlechtice se nepodaří ani mně. V čele sálu stál náš stůl, u kterého seděli členové Rady, pochopitelně královna a kněžka, starosta hlavního města. Stůl byl prostřený obrovskou vlajkou země a nesl tíhu předkrmů, pití a drobného pečiva a různých oříšků. V sále bylo dalších deset stolů, u kterých postupně seděli další lidé podle významu. Připravit zasedací pořádek dalo obrovskou práci. Někdo by se mohl cítit ukřivděný a tak jsme výběru lidí pro jednotlivé stoly věnovali největší pozornost. Naštěstí správce měl bohaté zkušenosti a nedošlo k tolika změnám v postavení hostů, aby to nebylo možné zvládnout. Bylo mi jasné, že z malého pocitu křivdy se snadno může vyvinout hrozba do budoucna, a prosazoval jsem, aby lidé seděli promíchaně, ale návrhy na takovéto změny mi neprošly. Alespoň jsem zodpovídal za bezpečnostní opatření a tak jsem se vyřádil ve výběru kuchařek, obsluhy, hudebníků. Prověřoval jsem kdeco, původ jídla i sloužících, pevnost stolů a bezpečnost sálu, ochranu proti kouzlům a magii, snad nic neušlo mé pozornosti. Sloužící to se mnou neměli lehké a tak jsem se zasadil o to, aby si mohli připravit oslavu i pro sebe. Konala se pochopitelně až druhý den, ale veselých a spokojených tváří bylo hodně.
    Před hostinou se ale odehrál vlastní obřad. Pochopitelně v chrámu. Tam jsem se o bezpečnost tolik starat nemusel, nicméně i tak jsem tam strávil víc času, než jsem chtěl. Pochopitelně kvůli kněžce. Přišla třeba za mnou do mé odpočívárny, ve dveřích shodila plášť, pod kterým byla nahá, a přistoupila ke mně. navyklým pohybem mi sáhla na spánek, abych se dostal pod vliv kouzla, které jsem nenáviděl čím dál víc, a pak sáhla podstatně níž. Jemně mnula mé mužství, pokročila ke stolu, na kterém jsem měl nějaké listiny a plány. Držíc mě stále v hrsti, táhla mě za sebou. Beze slova si sedla na hranu stolu a beze slova si mne přitáhla blíž. Ani já jsem nic neříkal. Byla už vzrušená a tak jsem neváhal a vnořil se do ní. Kobku naplnily vzdechy. Kouzlo způsobovalo mou velkou výdrž a proto jsem vždy kněžku uspokojil. Stejně i teď. Její pohyby se zrychlily, až bylo slyšet narážení stolu do zdi a povrzávání jeho nohou. Vymaloval jsem několikanásobným výstřikem její komůrku lásky, což v ní způsobilo silné křečovité stahy. I ona byla na konci své rozkoše. Sklouzla ze stolu na kolena, olízla můj úd a, zase se zahalila do pláště a odešla, aniž řekla jediné slovo.
    Samotný obřad byl poměrně prostý, ale působivý. Nic podobného jsem ještě neviděl. Z každé strany hlavního sálu chrámu přišel jeden průvod. Na špici jednoho byla královna, druhý vedl lord Aminor. Houf se zastavil na určeném místě a ke kněžce přistoupili oba budoucí manželé sami. Ztemnělým chrámem se do kouře svící proplétala slova ve staré obřadní řeči. Na ně kněžka navázala proslovem, ve kterém seznámila přítomné s původem manželů, s jejich úspěchy, ale i neúspěchy. Vyjmenovala jejich povinnosti manželské a vladařské. Celou dobu se po sále rozlévaly tóny jemné hudby a zástup klášterních sester podél zdí osvětloval olejovými lampami prostor. Obřad pokračoval skládáním slibu do rukou kněžky. Poté se manželům dostalo motlitby a požehnání. Nakonec se obrátili ke svým houfům. Z nich vystoupili zástupci starostů, vojáků, řemeslníků, mudrců, já za gardisty a další. Královna s králem pak složili slib i jim. průvod se rozptýlil do stran a novomanželé vyšli na nádvoří chrámu. Obřad skončil.
    Do sálu na hradě jsme dojeli kočáry. Cestu lemovali poddaní a provolávali slávu. Na hradě bylo již vše připravené a tak jsme zasedli k hostině. Nepodávalo se mnoho nápojů, aby hostina byla důstojná. Měli jsme několik chutných chodů. Všechno bylo v pořádku a přes mou nejistotu se nestalo nic nevhodného nebo dokonce nebezpečného.
    Po hostině královna s králem odešla do trůnního sálu, kde přijímali zástupce všech možných skupin lidí, hosty, ke krátkým rozhovorům. Král seděl na svém trůně, který byl do té doby ukrytý ve skladech hradu. Po ukončení rozhovorů se oba zvedli a v kočáře se vydali do města. V ulicích se slavilo a vládci s potěšením sledovali projevy přízně. Přes početný doprovod gardistů jsem se obával nějakého šílence, ale nic se nestalo, protože mezi lidmi byli rozptýleni vojáci a hlídali.
    Několik dní po svatbě jsem dostal úkol od krále, vyjet do pohraničí a na vlastní oči a uši si ověřit stav království na hranicích s okolními zeměmi. Připravili jsme tajně jen malou výpravu, chtěli jsme totiž cestovat na zapřenou, abychom se dozvěděli věci, které lidé neřeknou královským poslům. Těšil jsem se ze dvou důvodů. Jednak mi nesvědčil pohodlný život na hradě, kde jsem se musel příliš ohlížet na zvyky, postavení lidí a zodpovědnost, kterou jsem měl. Za druhé jsem si chtěl odpočinout od kněžky, která mi už nepřišla tak přitažlivá jako předtím, protože mě od ní odpuzovalo to, s jakou samozřejmostí si brala moje tělo. Těšil jsem se na koňské sedlo, dobrodružství, pitky a povolné holky, které se vždy tváří, že se právě strašně zamilovaly.
    Výprava vyrazila. Bylo nás jen pět. Kromě mě a gardisty Marka, zkušeného bojovníka, jsem si k doprovodu vybral dva další mladé gardisty, jejichž výcvik jsem vedl a za které jsem se mohl zaručit. Posledním členem výpravy byl starší mudrc, znalec dějin a lidské povahy. Od jeho účasti jsem si sliboval, že s ním budu moci probírat poznatky, které cestou získáme. Byl houževnatý a s mečem uměl zacházet jako každý šlechtic, takže nebyl přítěží. Král Aminor mou volbu schválil. Vybavili jsme se vším potřebným, ale hlavně penězi. Nechtěli jsme s sebou vláčet moc věcí a tak jsme počítali s tím, že si potřebné koupíme. Král vyslal do příhraničních měst posly s penězi a nás vybavil seznamem úkrytů, kde najdeme další peníze. Mudrc Lomonin byl vybavený svitky a papírem, psacím náčiním a podobně. Výpravu jsem vedl já, ale oficiálně jsme byli pouze doprovod Lomonina, jehož úkolem mělo být pro všechny sepisování dějin.
    Vyjeli jsme směrem na sever v počtu dvanácti mužů, ale po půldenní jízdě jsme se rozdělili a naše výprava se obrátila jiným směrem. Ostatní muži se budou několik dní pohybovat krajinou, a nám tak usnadní cestování na zapřenou. Počasí nám přálo, koně byli ušlechtilého chovu, měli jsme peníze a jistotu svých svalů a zbraní. Putovali jsme cestou i necestou. Lidem jsme se nevyhýbali a v hostincích jsme se dozvídali spoustu věcí, které by nám jinak zůstali utajeny. Párkrát nás zastihl déšť, ale vždy jsme našli nějaké přístřeší.
   
    Sblížil jsem se s gardisty. Byl jsem koneckonců jeden z nich, jen jsem se vyšvihl výše. Z večerních rozhovorů jsem se dozvěděl spoustu podrobností o skutečném životě v gardě, na hradě i ve městě. Někdy jsem žasl nad hloupostí a záští, jindy jsem vyslechl příběhy o hrdinství a lásce. Nejraději jsem měl vypravování Lomonina. Jeho nedůvěra vůči mně rychle tála, protože jsem ho přesvědčil o svých znalostech. Jednoho večera jsme se dostali do mírné rozepři s vesničany. Začalo to nevinně, povídáním o cizincích, kteří kdysi přišli do kraje a podmanili si jej, než je královské vojsko vyhnalo. Lomonin byl zastáncem názoru, že pokud nějaký cizinec přijde do jiné země, měl by se přizpůsobit a pokud chce zůstat, měl by se chovat jako domorodec. I já jsem si myslel totéž, ale ve vesničanech přetrvával strach ze všeho odlišného, cizího, nepochopitelného. Chtěli, aby královna zakázala cizincům přístup do země, aniž měli tušení, že se baví s lidmi, kteří mají ke královně blízko. Snažil jsem se jim vysvětlit, že uzavřením země přijdeme o spoustu věcí a znalostí, které země potřebuje. Jenže bavte se člověkem, který neví, na co by mu bylo psaní, o vědomostech a znalostech. Hádali jsme se snad půl hodiny a jeden z čeledínů bral rozepři nějak příliš vážně, takže vstal a opile se kymáceje, vyzýval nás ke rvačce. Podařilo se nám ho uklidnit. Stačilo, když jsem vzal do rukou nohy stolu a i se vším jídlem a pitím ho zvedl do výše bez jediného zakolísání. Podobných případů se nám stalo víc, ale nikdy nepřerostly v něco vážnějšího.
    Snad jen tenkrát, když jsme museli řešit spor mladého gardisty s hostinským, jehož dcera se nechala vylákat mladíkem na dostaveníčko. Hostinský hromoval a jak byl v ráži, gardistovi uštědřil ránu. Nepletl jsem se do toho, protože jsem věděl, že si gardista poradí. I když vstával těžko, viděl jsem z jeho pohybů stovky hodin tréninku. Oplatil hostinskému ránu a přidal ještě bolestivý chvat, kterým hostinského znehybnil. Hostinský se kroutil, ale slíbil, že už se nebude pouštět do další rvačky. Slib dodržel, ale v noci jsme se skoro nevyspali, protože jak jsem z něj později vymáčkl, odstranil kouzlo proti hmyzu a my byli vystaveni hejnům komárů a jiné havěti. Ráno jsem hostinského vyslechl a potrestal ho kouzlem mlčení, které jsem vyvolal pomocí jednoho ze svých amuletů. Hostinský bude mlčet několik dní. Nechtěl jsme dělat větší rozruch a koneckonců byl hostinský trochu v právu. Jenže jak si dceru vychoval, takovou ji má. Jinak se cesta obešla bez větších příhod a já si užíval klidu.
    Úkoly jsme plnili, posílali jsme zprávy po holubech, kteří na nás čekali na určených místech, hlídali jsme pohyb za hranicemi. Občas jsme dostali vzkaz od kněžky, která využila své magie, aby nám popsala vývoj na hradě a v hlavním městě. Jednoho dne se přede mnou opět objevil obraz kněžky a já si uvědomil, že už dva týdny jsem neměl ženu a že mě pohled na kněžku zase vzrušuje. Umínil jsem si, že ještě téhož večera se seznámím s nějakou vesničankou a ukojím svou vášeň.
    K večeru jsme přebrodili řeku, ve které jsme se umyli, a dorazili jsme do vesnice, kde se zrovna chystali slavit den narození starosty. Těšili jsme se na společnost a domluvili se na noclehu v místním hostinci, kde se měla konat i oslava. Odpočinuli jsme si trochu po cestě, převlékli a vydali se na večeři. Večeře trvala dlouho a tak se mezitím sál naplnil. V rohu místnosti seděli čtyři hudebníci, připraveni hrát k tanci, hostinský prostřel velký stůl, kolem kterého se začali scházet pozvaní hosté. My jsme seděli v druhé místnosti a tak jsme nikoho nerušili. Oslava začala blahopřáním a předáváním dárků. Pak už se začalo hrát a mladé i starší páry se pustili do nemotorného tance. Jen jedna dívka vynikala svými ladnými pohyby a já si umínil, že právě ona bude mou kořistí ten večer. Jedna dvojice vtancovala do našeho sálu, kde jsme seděli v šeru, a začala se líbat. Teprve za chvíli si nás všimli, dívka zčervenala a mládenec nás s rozpaky požádal, abychom o tom nemluvili. Z předchozích rozhovorů, které jsme chtě nechtě vyslechli, jsme věděli, že mladík je starostův syn a starosta nevidí rád, že jeho přítelkyně není ze statku. Musel jsem se smát, co rozhoduje při posouzení vhodnosti přítele či přítelkyně. Lidé strašně lpěli na majetku, ačkoliv je o něj mohl připravit i malý lupič, vrah nebo podvodník. Slíbili jsme mladíkovi, že ani nemukneme a on nás oplátkou pozval do hlavního sálu. Cosi pošeptal svému otci, ten nás přišel přivítat a za chvíli jsme byli v plném hovoru, protože starosta byl lačný všech novinek.
    Během povídání za starostou několikrát přišla ona dívka, Mariol, dcera. Sedla si způsobně a čekala, až jí zase někdo vyzve k tanci. Čekal jsem, až svůj pohled stočí ke mně a vpil jsem se jí do očí. Lehce znejistěla a pohledem uhnula. Od té doby ale mnohokrát pohlédla mým směrem a já se snažil využít stále větší opilosti starosti a vrhal jsem na dívku ohnivé pohledy. Nakonec jsem se dočkal. Starosta se pustil do hovoru s Lomoninem a já vyzval dívku k tanci. Šla se mnou a za chvilku jsme se již přímo vznášeli na oby-čejné podlaze z nehoblovaných prken. Začal jsem dívce špitat do ouška, pochválil jí, jak tancuje, jak dobře vypadá a stále úžeji jsem se k ní tiskl. V přestávce jsem ji pozval na sklenici vína. Něco už předtím vypila a tak byla stále otevřenější a přítulnější. Zábava se pomalu rozpadávala do hloučků, ale nás si nikdo nevšímal.
    „Otec si nepřeje, abych měla nějakého nápadníka a tak se se mnou naši mladíci moc nebaví. A kromě toho jsou všichni moc hloupí.“
    „Nejsou hloupí, jen třeba nepoznali takový kus světa jako já.“
    Odvedl jsem jí do sálu, kde jsme večeřeli a našli si místo v tmavém koutě. Ve snaze mě přesvědčit, že se ničeho nebojí se nechala vlákat do kouta, odkud nebyl výhled do hlavního sálu. A pochopitelně na-opak. Hrál jsem na ní jako na jemný nástroj a vůbec si nepřipouštěl výčitky svědomí nebo něčeho podobné-ho. Viděl jsem jen snadnou, nevinou kořist, kterou je potřeba dobýt. Sám už jsem něco vypil a tak jsem úvahy házel za hlavu a snažil se ze všech sil dostat dívku do svého lůžka. Nebylo to tak složité a náhoda mi nahrála, když hostinský, aniž by si všiml, že v rohu někdo sedí, zatáhl závěs oddělující obě místnosti.
    Posunul jsem se blíž k dívce a přitiskl si její ruku na svá prsa. Musela cítit, jak mi buší srdce. Vím, že bych neměl zneužívat znalostí o lidském těle, ale dokázal jsem ovládat své tělesné pochody. Srdce mi tedy bušilo přímo ukázkově. Nenechal jsem dívce žádnou šanci. S nosem zabořeným do jejích vlasů jsem bájil a začínal jsem ji hladit. Nejdřív vlasy, aby se nepolekala, pak jsem laskal její šíji. druhou ruku jsem jí obtočil kolem pasu a pevněji ji sevřel. Chvíli jsem nic neříkal a svíral jí v náručí, pak jsem obě ruce zvedl k jejímu obličeji a hlavu jemně sevřel ve svých dlaních. Koukal jsem jí do očí a stále jsem mlčel. lehkým pohybem ruky jsem ji hladil po tváři a naklonil se k ní. Kousek od jejích rtů jsem se zastavil a jen jsem ji lehce políbil. Zavřela oči a tak jsem ji políbil ještě jednou. Pak jsem se ale odtáhl. Oči se otevřely a dívka se na mně ne-chápavě dívala. Chvíli jsem nic neříkal a pak jsem řekl: „Nechci tě udělat nešťastnou, víš, že zítra odjíždím.“
    „Uděláš mě nešťastnou, když mě ještě nepolíbíš.“
    Past sklapla, tak jako ve většině případů. Nechal jsem dívku, aby sama našla několik důvodů, proč chce strávit noc se mnou. Líbal jsem jí na víčka, na špičku nosu, na ušní boltce. Hrozně se jí to líbilo a já tak zjišťoval, který dotek je pro ní nejvzrušivější.
    Sál vedle se pomalu uklidňoval. Nakoukl jsem a spatřil, jak starostu napůl odnášejí a napůl odvádějí domů. Počkali jsme, až hostinský pozhasíná lampy, vyprovodí poslední návštěvníky a uloží se do postele. Samozřejmě jsme nezaháleli. Moje ruce propátrávaly dívčí tělo, pohrál jsem si s jejími panenskými ňadry a hnětením dosáhl vzpřímení bradavek, hladil jsem jí boky a občas zajel zkusmým pohybem na vnitřní stranu jejích pevných stehen. Dívka byla stále vzrušenější, takže jsem se ní musel stále líbat, aby se nějakým hlasitým vzdechem neprozradila. Když vše utichlo, vzal jsem ji za ruku a proplížili jsme se do mého pokoje.
    Zavřel jsem za námi dveře, pak rozsvítil svíci, nalil sklenici vína a připil si s ní.
    „Musíš být opatrný,“ pošeptala mi, „bude to pro mě poprvé“.
    Nic mě nemohlo zastavit. I já jsem byl vydrážděný a tak jsem přivítal toto přiznání. Začal jsem dívku jemně svlékat. Nebránila se, ale ani nepomáhala. Rozvázal jsem všechno zapínání a kus po kuse stahoval její prádlo. Ve svitu svíce dívka vypadala jako nějaká bohyně. Ale i s nimi jsme měl své zkušenosti a tak jsem se obrazu nepoddával. Půvabně klesla na lůžko, před kterým jsem se začal svlékat. Nejdřív jsem odhalil svou hruď, sundal pohodlné domácí boty a rozvázal ovinovačky. Stál jsem před ní jen v kožených kalhotách, které se nebezpečně nadzvedávaly v rozkroku. Stáhl jsem je ze sebe dvěma pohyby. Na dívce bylo vidět překvapení, protože něco takového jistě nečekala. Vybídl jsem jí posuňkem, aby se mě dotkla. Opatrně a nešikovně vzala moje kopí do ruky a nevědouc, co dál, tázavě se na mne podívala. Vedl jsem jí ruku, až pochopila rytmus a způsob. Tak se seznámila s mým údem. Nespěchal jsem na ní. Lehl jsem si vedle ní a teď ještě odvážněji pokračoval ve zkoumání jejího těla. Zaměřil jsem se na její klín a ňadra, ale nevynechával jsem ani méně známé vzrušivé oblasti lidského těla. Dívka vzrušeně dýchala. Chtěl jsem jí nechat jen tu nejlepší vzpomínku na první milování a tak jsem potlačoval touhu rozrazit jí stehna od sebe a zaútočit. Naše nohy se spletly a mé stehno jí třelo klín. Dívka už téměř o sobě nevěděla a tak jsem jí pomalu převrátil na záda a vmáčkl se mezi její stehna. Hlavička mého mužství se chystala vniknout do dívčina lůna, ale najednou mi úd bleskurychle zvadl a já musel vzdát snahu. Sotva jsem se od dívky odtáhl, můj úd se znovu napřímil.
       
    Učinil jsem ještě jeden pokus a pak další. Všechny dopadly stejně. Nemohl jsem proniknout do dívky. Dívka pochopila, že něco není v pořádku a pokoušela se vyzvědět co. Byl jsem zmatený. Tohle se mi stávalo jen v mládí, když jsem byl ještě příliš nezkušený. I díky schopnosti částečně ovládat své tělo, jsem s tím nikdy později neměl problémy. Nikdy jsem žádnou ženu nezklamal, ale začínalo mi být jasné, že tuhle dívku panenství nezbavím.
    Nechtěl jsem ale, aby odešla jen tak a tak jsem ponořil hlavu do jejího klína a za chvíli se již zmítala v křeči rozkoše. Když ale naléhala, abych do ní vnikl, musel jsem se jí přiznat, že toho nejsem schopný. Pomyslel jsem si v tu chvíli na to, že se to aspoň nerozkřikne, jak by se určitě stalo, kdybych zklamal v ložnici nějaké dámy. Dívka se svým dobrodružstvím chlubit nebude, ale dámy si rády vychvalovaly a haněly své milence. Dívka se sama přesvědčila, že spojení není možné a tak mi alespoň ulevila rukou. Byla pochopitelně zklamaná, ale blížila se půlnoc a dívka musela jít domů. Doprovodil jsem jí ke statku a vrátil se do pokoje.
    Ráno jsem se utěšoval tím, že šlo o náhodný výpadek, který se nebude opakovat. Proto jsem hned druhý večer vyrazil za prodejnými holkami do ulic města, do kterého jsme dojeli příští den. Stalo se totéž. Holka s tím měla zkušenosti a tak jsem odcházel téměř spokojený, ale jen téměř. Spojení jsem nedosáhl.
    Další týden jsem neměl odvahu na další zkoušku, ale pak jsem se překonal a... skončil stejně. Začínal jsem chápat, že to není samo sebou. Cesta se ale rychle chýlila ke konci a tak jsem si odpustil noční radovánky a s Lomoninem jsme pracovali z plných sil. Za ty čtyři měsíce jsme měli ohromnou spoustu rozhovorů s obyčejnými lidmi i šlechtici a přesvědčili jsme se, že vládci své poddané neznají dost dobře. Nasbírali jsme dost poznatků, abychom prostým lidem mohli pomoci uspokojit jejich jednoduché potřeby, byli jsme ale i svědky toho, jak smělý a chytrý člověk může trpět, pokud se jemu nedostává potřeb, jako jsou vzdělání, rozhovory se vzdělanci, knihy. Konečně jsme objeli hranice království a podzimní krajinou se vraceli k hlavnímu městu.
    Nedělal jsem si iluze o kněžce, ale vřelost, s jakou mě přivítala, vypadala, že kněžka trpěla obdobným půstem jako já. Hned ten samý den po příjezdu jsem se o tom přesvědčil. Jakkoli jsem byl v dobré kondici, hrátky několik nocí za sebou mě vyčerpávaly. Moje mužství podávalo obdivuhodné výkony, kněžka je taky laskala jako nějaký ztracený a nalezený poklad. Měl jsem opravdu pocit, že vidí jen můj úd a mé city a pocity ji nezajímají.
    Uplynulo čtrnáct dní a kněžka se uzavřela do chrámu se svými sestrami. Blížil se svátek boha a obětování. Naštěstí lidí ve věznicích bylo dost a podle výběru oběti jsem teprve teď pochopil, podle čeho se kněžka řídí. Odstraňovala lidi, kteří se vymkli z rukou, lidi, kteří by svým postavením sváděli ostatní k následování svých chyb, odstraňovala nebezpečí pro zemi, ale i pro ni samotnou. Na mne neměla při přípravách čas a tak jsem se rozhodl vyrazit s gardisty do města. Chtěl jsem se jen odreagovat, vypít pár sklenic s přáteli a nemyslet na kněžku, na království.
    Původně mě to ani nenapadlo, ale když jsem měl vypito několik pohárů, plácl jsem jednu z holek v hostinci po zadku a po chvíli tancování, popíjení, jsem s ní šel nahoru. Byla dobrá, snažila se co mohla, ale můj problém se vrátil a tak jsem si udělal zase ostudu. Moje postavení mne zavazovalo k tomu, abych se nechoval jako barbar, ale touha zničit všechno, co uvidím se ve mně vzedmula tak silně, že gardisté měli moc práce, aby mě udrželi. S ničím jsem se jim samozřejmě nesvěřoval, tohle si musím vyřešit sám.
    Po návratu do hradu jsem přemýšlel, čím jsou mé výpadky způsobené. Probral jsem si vše, co jsem zažil s kněžkou a začínal tušit. Podezření se začalo měnit na jistotu. Připomněl jsem si kouzlo, kterým mě k sobě kněžka připoutala a přemýšlel nad jejím chováním. Jenže byl svátek bohů a já musel vyčkávat. Něco jsem ale přecejen udělat mohl.
    Obětování bylo ošklivé jako vždycky, ale pokud to pomůže ochránit zemi, i když jsem o tom pochyboval, byl jsem pro. Koneckonců oběť by byla popravena tak jako tak a takhle její smrt posloužila dobrému účelu. Sám jsem zabil spoustu lidí a výčitkami mne provázelo jen několik smrtí. Spíš mi bylo často líto, kolik životů přijde nazmar při nesmyslných válkách a sporech, které končily stejně, porážkou těch obyčejných lidí, kteří museli bojovat a umírali, aniž často věděli proč.
    Obřad jsem sledoval zpovzdálí a když skočil, vydal jsem se zase do chrámu. Zombie si mne nevšímaly a tak jsem se ocitl až v předpokoji kněžky. Otevřel jsem dveře.
    „Pojď dál, už na tebe čekám,“ sténala kněžka s roztaženýma nohama, mezi kterými se pohybovala rukojeť obřadního nože, ještě zmáčeného krví. Kněžka neznala míru. Vždyť jsem si moc dobře pamatoval, jak trávila čas se svou obětí ještě před obětováním. Doufal jsem, že tentokrát se aspoň královna nezúčastnila kněžčiných hrátek. Zabouchl jsem za sebou.
    „Jdu si poslechnout, jaké kouzlo jsi se mnou provedla. Řekla jsi mi jenom část. Chci vědět všechno.“
    Kněžka zpomalila pohyb ruky a dýku hodila proti mně. Jenže dýka sklouzla po mém kouzle. Ani jsem se nenamáhal uhnout. Pomalu jsem dýku zdvihl a přistoupil ke kněžce.
    „Zklamala jsi mně. Hodně ses mi líbila, ale teď mě odpuzuješ. Chováš se ke mně stejně jako k téhle věci,“ pozvedl jsem nůž.
    „A cos čekal?“
    „Dobrodružství s trochou citu, ne moc, stačila by jen malá iluze, že se zajímáš o mně a ne jenom o můj úd.“
    „Chceš toho trochu moc, tohle nechci a neumím dát.“
    „Řekni mi tedy o tom kouzle.“
    „To kouzlo ti znemožní milovat se s jinou ženou, to jsi už asi pochopil.“
    „Chtěl jsem to slyšet přímo od tebe.“
    „Ode mne se nikdy nedozvíš, jak se kouzla zbavit.“
    „Takže to je možné!“
    „S tím teď těžko něco uděláš.“
    „Něco přesto.“
   
    Švihl jsem rukou a dýka se zabořila kněžce do krku. Nestačila si připravit lepší kouzlo na svou ochranu a obětní nůž má, jak známo, sílu zrušit jednodušší kouzla. Nečekal jsem ani na první zachroptění a gesto, kterým by mě mohla vrhnout do pekla, ale přiskočil jsem a škubl jí hlavou tak, že jsem jí zlomil vaz.
    V tu chvíli povolily síly, které kněžku udržovaly stále mladou a svěží a já uviděl seschlou stařenu, která se pomalu začala drobit na prach.
    Teď jsem zločinec a musím se podle toho zařídit. Posbíral jsem pár amuletů a nějaké vodičky a masti, vložil je do brašny a vrátil se do svého úkrytu v lese. Kůň byl připravený a tak jsem mohl zamávat temné siluetě chrámu a vydat se na cestu. Cesta byla poprášena prvním sněhem a měsíc se od něj odrážel, takže jsem sice věděl, kam šlapu, ale netušil jsem, kam půjdu.
 
9. díl  
11. díl
k ZA 18
k Povídkám
k ZA
na start