Podzimní porada SF klubů 1997

Václav Pravda

 

    

    Dostali jsme to! Ne, není to výkřik skupiny dívek obávajících se, že v nepřehledné situaci na konci mejdanu poněkud pozapomněly kontrolovat své partnery, respektive jejich příchylnost k programu jisté gumárenské fabriky. Taky už máte vědět, že bych neudělal chybu v y/i. Řeč je o Parconu. Ale popořadě.
    Pár minut po půl třetí jsem se sebral a opustil své chlebo- a dorto- dárce a podle domluvy sjel (nefetuju!) na nádraží pro Tomáše Bačkovského a Vaška Hochmana. Jeli jsme z nádraží a já se, jak je mým zvykem, díval po děvčatech (třicítka skoro na krku a já jsem pořád ještě nezaopatřený nějakým tím přítulným stvořením). Jedna taková blondýnka mi málem způsobila děsné šilhání, protože jako zodpovědný řidič jsem se alespoň jedno oko snažil udržet na silnici. Tím druhým jsem ale v blondýnce poznal dceru našeho klubového kolegy Milana a tak jsem zastavil, couvl a nabídl svezení. Protože jsem ale jel ještě pro mámu, musel jsem kluky na zadním sedadle vystavit nebezpečí infarktu z tak těsné blízkosti bezpochyby velmi pohledné dívky. Chvilku jsem dokonce přemýšlel, že svěřím volant Vaškovi a půjdu se mačkat dozadu, ale nakonec zvítězilo mé lepší já (o kterém jsem naštěstí dosud nevěděl, že jej mám, protože bych se ho snažil nějakým obzvlášť drsným způsobem zbavit).
    Když ve čtyři, původní dobu odjezdu od kina zazvonil Pavel Koten, byl jsem zrovna v plné práci. Soubor se zajištěním Parconu jsem zapomněl v práci a tak jsem musel dvacet minut upravovat starou verzi, abych jí mohl vzít s sebou. Ve čtvrt jsme ale byli u kina. Po zastávce u Bačkovských pro čerstvý štrůdl jsme se vydali do Šumperka. Cesta byla veselá, hlavně kvůli mému ignorování značek omezené rychlosti na 80 km, 60 km a 40 km, které následovaly po sobě s jakousi prsatou značkou. S těmito značkami mám tu zkušenost, že prostě označují místa, kde někdy někdo možná něco dělal, ale muselo to být jen pár minut, protože nikdy se mi ještě nepodařilo při práci tam někoho zastihnout. Tentokrát tam také nikdo nepracoval, ale nějakou práci odvedl už asi předtím, protože jsme na té jeho práci, respektive na její hraně málem nechali přední nápravu. Pokoušet se vyskočit v 80 (ne letech!) na minimálně deset centimetrů vysokou hranu vyfrézované vozovky je fajn zážitek.
    Dorazili jsme do Šumperka, ubytovali se (já tentokrát ne s Rampasem, ale pro změnu s konkurentem v kandidatuře na Parcon Romanem Krestou ze Salamandru). Neznal jsem sice dopodrobna Romanův trestní rejstřík, ale poté, co jsem musel zchladit jeho nadšení upozorněním, že přecejen kandidujeme, neodvážil jsem se setrvat s ním na jednom pokoji a přestěhoval se k Tomášovi a Vaškovi, kde bylo volno. Pak už jsme vyšperkovali nástěnku materiály o Avalconu 96 a 97 a o Parconu? Avalconu 98 a začali se konečně věnovat přátelům. Zajímavou zkušeností bylo lobování. Spousta lidí přišla s dotazem, jak je chci přesvědčit, aby nám svěřili svůj hlas. Významně přitom pošilhávali k baru. Prohlásil jsem důstojně, že chci zvítězit čestně. Nechápu to, ale vzbudilo to vždy velký smích. Večer probíhal jako vždy. To znamená, že jsem šel spát v pět, poté, co jsme chvíli tancovali před barem. Zase jsem si nějak nestihl povléct a zase jsem se ráno necítil v nejlepší kondici.
    Vše jsem překonal, šlo do tuhého. Protože Roman potřeboval odjet, bylo hlasování o Parconu posunuto hned za přípravu hlasování o Radě Fandomu. Byl jsem vybrán jako předseda volební komise. Sestavili jsme kandidátku, kterou šumperáci pohotově vytiskli, rozmnožili, aby se po volbě pořadatele Parconu mohla konat volba do Rady na příští období.
    Přednesl jsem kandidaturu na Parcon. Bylo to jednoduché. Roman přednesl kandidaturu na Parcon. Padlo pár otázek, například proč kandidujeme, co budeme dělat v případě, že to nedostaneme. Hlasovalo se. Vyhráli jsme. 26:3, 2 se zdrželi. Docela přesvědčivé. Tatracon se dobrovolně posune po Parconu. Díky.
    Hlasovalo se do Rady. Nová Rada : Rampas, Čierny, Vašát, Bronec, Pravda, revizor - Jolana Čermáková. Nová Rada hned zasedla a začalo řešení problémů. Musím říct, že po poradě se mnoho lidí vyjádřilo, že to byla první porada, na které se vyřešilo spousta věcí bez zbytečných průtahů. I já mám ten pocit.
    Zdeněk Rampas vyjádřil určitou únavu z prezidentování (ono číst moje kritiky moc svěžesti nepřidá) a některé své úkoly přesunul na jiné členy Rady. Hlavním organizátorem CKČ se stal Michael Bronec. Řešila se otázka manažera, ale já jsem debaty zkrátil prohlášením, že pokud se nic podstatného nezmění, předložím na jaře návrhy a kandidaturu. Dále se řešilo SF CD, Egon Čierny předložil návrh na uspořádání kongresu spisovatelů SF a semináře ke klubové činnosti. Řešila se otázka vztahu k hráčům a další věci.
    Domů jsme se vypravili hned co slunce zapadlo, aby nám nesvítilo do očí. Dorazili jsme v půlce filmu Bláznivá střela, takže i zbytek večera jsme měli veselý.
    Nesmím zapomenout i na poděkování šumperákům, na nového přítele Marka, na výborné barmany, na zvýšení členského příspěvku na 200,- Kč, na bezva video o Parconu 93 a 97, památeční fotku ...
    Sakra, přece jen jsem zapomněl...
 
k ZA 18
k Reportážím
k ZA
na start