Karel Havránek
Mezičas
Bitva o Melor znamenala znatelné oslabení ormilánských
sil na této frontě. Nepřítel ztratil třetinu útočné flotily. Zdejší dočasné
nerovnováhy v síle obou loďstev se snažilo hlavní velitelství rychle využít.
Začalo plánovat, i přes předcházející neúspěch, novou
invazi na planetu Neon. Podle zkušeností z minulé akce, se o připravovaném
útoku již tak široce nerozšiřovalo. A naopak. Dva týdny po bitvě o
Melor,
se původní zpráva zdála být čím dál více méně pravděpodobná. Ze základny
All se stáhla menší část flotily, která zde podle původních informací
měla zůstat již natrvalo. U All zůstalo pětadvacet válečných lodí, které
i tak tvořily slušnou flotilu schopnou postavit se silnějšímu nepříteli.
Během těchto dvou týdnů, kdy kdesi ve vnitrozemí se
kuly nové plány pro další útok, v sektoru Nemari trvala stále pohotovost.
Ne nadarmo.
Ormilané sice prohráli v poslední bitvě, ale potřebovali
čas k obnovení svých sil. Začali tedy riskovat. Poražená útočná flotila
se týden letu od hranic rozdělila na dvě skupiny. Větší z nich pokračovala
ke svým základnám, menší se však obrátila a letěla kamsi podél hranic.
Malé výzvědné čluny ji sledovaly asi týden, než se jim ztratila.
V přístavu kotvilo sedm různě poškozených plavidel
z těžkých bojů o stanici. Nejpoškozenější plavidla se opraváři snažili
dát co nejlépe do kupy, aby dokázala doplout na opravárenskou základnu,
kde se opravují největší škody. Základna tak měla být oslabena o další
tři lodě, jejichž návrat se odhaduje v optimistických předpovědích nejdříve
za půl roku. Akce schopné místní loďstvo se tak skládalo ze dvou těžkých
a pěti lehkých křižníků, devíti korvet a šesti torpédoborců.
Také samotná základna musela řešit mírné škody, týkající
se spíše přetížených obvodů, kterým se roztavila izolace, přetížené jistící
zařízení a další podobné škody, které lze lehce opravit.
Devátý den po bitvě, se na Síria dostala týdení hlídková
služba. Hlídku sloužila vždy čtyři plavidla, pravidelně rozmístěná okolo
základny ve vzdálenosti hodinového letu běžnou podsvětelnou rychlostí
od stanice. Tyto hlídky však neměly nic společného s hlídkami na hranicích,
jež musela naše základna vysílat rovněž.
Hlídka probíhala jako vždy stejně. Službu drželo vlastně
jen osazenstvo můstku, které se jednou za čtyři hodiny měnilo. Ve skutečnosti
byli na můstku pouze tři lidé: první důstojník nebo kapitán, jeden z kormidelníků,
přičemž já byl třetím náhradním a pak radista, já nebo Alexandr Murny
- první radista. Ostatní si v klidu mohli dělat co chtěli, pokud kapitán
neřekl jinak. Kapitán Zoe totiž skládal denní program podle požadavků
vedoucích jednotlivých úseků. Ti také odpovídali za to, že vše na lodi
bude funkční. Kdyby kapitán zjistil, že není něco v pořádku, daného vedoucího
by si Zoe podal a pěkně s ním zamával, což nikdo z nich nechtěl riskovat,
jelikož kapitán přes celou svou dobrotu se dokáže i pěkně rozčílit.
Blížili jsme se k třetímu kontrolnímu bodu. Tím byla
senzorová boje, jež zde byla umístěna, aby snímala veškerý pohyb ve svém
dosahu. Po rychlé kontrole provedené velícím důstojníkem Thomasem, vyrazila
loď k dalšímu kontrolnímu bodu vzdálenému dvě hodiny plavby. Po této kontrole
se Thomas vrátil zpět do důstojnického křesla a dal si nohy na nízké zábradlíčko
před sebou.
„Bille,“ promluvil na druhého kormidelníka, s nímž
jsem míval pravidelně službu na můstku. „Jak se můžeš v těch hlídkových
letech tak vyžívat, to nepochopím.“
Kormidelník Bill totiž snad jako jediný ve vesmíru
měl ze všech letů nejraději právě lety hlídkové. Bill byl velmi dobrý
kamarád. Nejuznávanější hubeňour na lodi, s patkou na čele, tmavýma očima
a pihou na levé tváři, se vždy, když potřeboval, dokázal prosadit svou
schopností obratného řečníka. Ale jinak je Bill vždy tichý a zalezlý ve
své kajutě. Z ní vylézá jen při nějakých posádkových soutěžích, protože
hrozně měl rád hry, při kterých by se projevila jeho inteligence. Jelikož
nikdy nezkazil srandu, v posádce je považován za oblíbeného člena posádky.
Dokonce i u kapitána.
„To víš Tome, někdo má rád ženy, někdo jídlo, no a
já mám rád hlídky. Nikdy jindy si tak neužiji svého místa tak jako při
hlídce. V boji musíš honem honem, při dlouhých letech zase dávat pozor
na kdejaké plavidlo, které se ti může objevit přímo před čumákem, ale
při hlídkách a hlavně tady, tady je klid. Tedy když se zrovna neválčí.
Už mě chápeš?“
„Možná. Ale beztak seš divnej.“
Bill se pousmál. „Raději bych byl na Manui, u své ženy
a dětí. Neviděl jsem ji už osm měsíců. Pořád na ně musím myslet. Už je
to k nevydržení, když nemůžeš vidět svou rodinu. Tebe se to netýká, ty
žádnou nemáš, ale kdyby jsi měl rodinu, asi bys myslel na to samé jako
já. Doufám, že za měsíc dostanu tu dovolenou a konečně se dostanu k nim.“
Projevil své myšlenky Thomas.
„Asi máš pravdu. Jediný rozdíl je však v tom, že já
nejsem ty.“
Thomas už ale nereagoval a zase se zamyslel. Na můstek
se vrátilo ticho přerušované jen občasným pípnutím počítače, jak si Bill
užíval své služby u počítačového panelu.
Znovu jsem si nasadil sluchátka, abych dál poslouchal
svého oblíbeného pozemského skladatele Dvořáka. I když předpisy nedovolovaly
jakékoliv rozptylování při službě, náš kapitán sám předpis nedodržoval,
a tak i ostatní, majíc příklad kapitánův, tento příkaz tak doslovně nedodržovali.
Krásná hudba mi zněla ve sluchátkách, když se mi na
panelu objevil světelný signál varování. Sundal jsem sluchátka a do uší
mi pronikl i jeho klasický zvuk. Thomas vyskočil z křesla, chvíli se rozhlížel,
a pak přešel k Billovi k jeho pultu.
„Co se děje?“
„Čtvrtý kontrolní bod zachytil neznámá plavidla směřující
hlouběji do říše.“ Ozřejmil varování Bill.
„Ormilané?“ Zeptal se Thomas.
„Zřejmě ano. K definitivnímu potvrzení je zapotřebí
vizuální kontakt.“
„Vím. Dobře, vyhlas poplach. Ať se na můstek dostaví
střelec a strojař. A samozřejmě kapitán. Honzo, kontaktuj se s velitelstvím
a chtěj instrukce.“
„Rozumím,“ potvrdil jsem rozkaz.
Během minuty se všichni dostavili na můstek. Marek
jako vždy poslední.
„Marku, kolikrát ti budu říkat, že při poplachu musíš
okamžitě všeho nechat, i kdyby jsi seděl třeba na velké.“ Sprdnul kapitán
Marka, a stáli teď proti sobě a dívali se přímo do očí.
„Já vím,“ nevzdal se Marek, ale když...“
„Prosím tě sedni si už.“
Marek tak učinil a raději již nic neříkal.
„Říkáš neznámá plavidla? Zřejmě Ormilané. Před několika
dny se některé jejich lodě ztratily hraničním plavidlům a nikdo neví,
kam zmizeli.“ Kapitán se odmlčel a pokračoval: „Změňte kurs na jejich
předpokládanou pozici.“
„Kapitáne,“ ozval jsem se, „ještě přece nepřišly pokyny
z velitelství!“
„Já vím.“ A víc neřekl.
Na panelu se mi objevil signál pro příjem zprávy. Zapnul
jsem sluchátka.
„Volám Síria, ozvěte se.“
„Zde Sírius, pokračujte.“
„Mám pro vás instrukce: Změňte kurs na poslední známou
pozici neznámých objektů a najděte je. Posíláme k vám další lodě. Sdělte
identifikaci objektů. Konec zprávy.“
Otočil jsem se ke kapitánovi. Kapitán na mne pohlédl.
„Přišla zpráva. Máme plout na jejich předpokládanou
pozici a identifikovat je. Posílají za námi pro jistotu posily. Jak jste
to věděl?“
„Všechno je jen praxe hochu. Až budeš mít za sebou
několik let na lodi, budeš vědět, že některé situace se pořád opakují.
Myslíš si, že každá situace je vždy nová? Kdepak, některé se opakují.
Ale máš pravdu. Většina situací se neopakuje. Tahle však jo.
Tome! Skoč zkontrolovat, jestli jsou všichni na svých
místech!“
„Rozkaz!“ Tom odešel z můstku a na dlouhou chvíli se
neukázal.
„Za jakou dobu budeme na místě?“ Zeptal se Zoe Billa.
„Asi za hodinu a půl touto rychlostí.“
„Dobře, máme tedy čas. Připravte všichni systémy na
boj! Co kdyby, že?“
Do sluchátek se mi ozval znovu signál přijaté zprávy.
„Kapitáne“, oslovil jsem Zoa, „přišla další zpráva,
ale z velitelství není.“
„Tak jí pusť nahlas.“
Spustil jsem hlasité přehrání zprávy.
„Nouzové volání, všem lodím, útočí na nás Ormilané.
Opakuji. Nouzové volání, útočí na nás Ormilané. Zde zásobovací konvoj
01-25. Jsme na souřadnicích 3.3.4. Prosím všechna plavidla, připlujte
na pomoc. Prosím ...Škrt, škrt, šššššš.“ Zpráva se přerušila.
„Zpráva přerušena, dál už tam nic není.“
„Asi jim zničily vysílač. Pošli jim zprávu, že už letíme.
Bille, změň kurs na dané souřadnice a zvyš rychlost o jeden stupeň.“
„Konvoj? Kde se tu dnes bere konvoj?“ Divil se Marek.
„Podívej se do databáze, zda tu je nějaký nahlášen.“
Zapojil se Bill.
„Budeš se divit, ale je. Vsadil bych své body, že ještě
před hodinou tu nic nebylo. To je fakt divný.“
„Teď to řešit nebudeme. Všechno zjistím, až dorazíme
na základnu. Raději se připravte, za půl hodiny jsme na místě.“ Rázně
kapitán ukončil rozvíjející se diskuzi.
Když jsme dorazili na místo, naskytl se nám pohled
pouze na jedinou nákladní loď, jež se nacházela v obklíčení dvou lehkých
ormilánských křižníků.
„Kde jsou ostatní? Přece neletěli samotní? Honzo, spoj
se s nimi a zeptej se jich, kde jsou ostatní a zapněte silové pole!“
„Mají přece zničený vysílač.“
„No jo, já zapomněl.“
„Martine! S dvěmi křižníky si to rozdávat nemůžeme!“
Ozval se Marek.
„To nevadí. Uděláme pár náletů a uvidíme, co se stane.
Třeba je odlákáme.
„Nechceš raději počkat na posily?“
„Můžeme. Pak je ale s nimi ámen. Než přiletí, budou
už dávno mrtví. Podívej se. Na nákladní lodi je výsadkový modul, teď se
zrovna v lodi bojuje. Musíme tedy odvést pozornost alespoň jednoho z těch
křižníků.“
Než to však stačil doříct, jeden z těch křižníků vyrazil
přímo na nás a začal pálit. Hrnula se na nás hromada železa.
„Změnit okamžitě kurs.“
„Střelci, připravte se. Čekejte na pokyn.“ Velel Marek
svým střelcům.
Sírius se vyhnul kolizi s křižníkem a přeletěl těsně
nad nepřátelským můstkem, přičemž se za ním spustila mohutná palba.
„Co je to za sebevrahy?“ Divil se Bill.
Křižník se rychle otočil a pustil se za námi. Lodí
otřásaly rány, jak do štítů bušily výboje.
„Jestli sis Martine představoval odlákat pozornost
takhle, tak se ti to opravdu povedlo.“ Reagoval posměšně Marek.
„Zachovej klid, něco vymyslím. Dlouho si na myš a kočku
hrát nebudeme.“ Pronesl svůj oblíbený výraz Zoe.
Zatímco kapitán vymýšlel, jak se zbavit nepřítele,
křižník se přibližoval k Siriu čím dál rychleji.
„Musíme zjistit nejslabší místo v jejich štítech. Nastav
počítač, aby snímal intenzitu jejich pole. Potřebujeme však zasáhnout
co nejvíce rozličných míst na jejich štítech, rozumíš Marku? Podle intenzity
reakce pole pak zjistíme, kam zaútočit.“
Marek se otočil ke kapitánovi.
„Je mi to jasné. Potřebuješ jakousi mapu jejich pole,
že?“
„Správně.“
„Moji hoši to zařídí. Ale musíme přeletět nad všemi
místy, Bille!“
S důrazem i narážkou reagoval Marek a otočil se zpět
ke svému panelu a okamžitě začal dávat pokyny svým střelcům.
„Přeletíme nad nimi jako vítr, jen aby jste měli včas
nabito pánové.“ Vrátil Bill narážku hlavnímu střelci.
Sírius provedl otočku o sto osmdesát stupňů a letěl
ke křižníku. Obě plavidla se teď k sobě nebezpečně blížila, ale Bill věděl
co dělá. V dostatečné vzdálenosti se Sírius stočil pod křižník, přičemž
jeden ze střelců polechtal jeho břicho laserovým paprskem.
Po podletu se loď opět stočila a přeletěla tentokrát
kolem levého boku křižníku. Ten se mezitím začal stáčet za námi, ovšem
když Ormilané viděli, že letíme opět zpátky, tak znovu se vrátily na původní
kurs. Jenomže Sírius jim přelítl rychle před čumákem a zmizel ne pravoboku.
Ormilané se tedy znovu začali stáčet. Když střelci podrbali i pravobok
nepřátelské lodi, zbýval ještě průlet nad horní částí křižníku.
„To nejlepší nakonec. Teď se držte, nahoře mají nejvíc
děl.“ Upozornil všechny Bill.
A opravdu. Jakmile jsme zamířili nad vrchní část ormilánského
křižníku, strhla se na nás taková sprška výbojů, až nás oslnil jejich
jas. Naštěstí to netrvalo dlouho a vylétli jsme hned z toho pekla ven.
„Z těch manévrů se jim trochu zamotala hlava. Vůbec
nevědí, kam se teď mají za námi vrhnout.“ Dokončil spokojeně svou poznámku
ke svému kormidelnickému umění Bill.
„Dobrá práce, musíme toho hned využít. Ukažte mi získanou
mapu.“
Zoe přešel k zobrazovacímu panelu, kde se zobrazilo
silové pole útočícího křižníku, jehož intenzity byly rozlišeny různými
barvami.
„Zdá se, že nejslabší místo mají na zádi u trysek.“
„To jsem ti mohl říct rovnou. K vůli tomu jsme tu tak
nemuseli blbnout.“ Reagoval Marek na kapitánovo zjištění a pak pokračoval:
„Samozřejmě, že tam budou mít také nejsilnější brnění.“
„Uvidíme. Bille, dostaň nás za jejich záď! Střelci
ať pálí na co nejmenší plochu, však víš. A pořádně jim zadek rozpalte!“
Sirius přelétl k zádi nepřátelského křižníku a zahájil
palbu. Do jediného místa u motorů mířily všechny zásahy z našich laserových
děl. Štít zde pomalu, ale jistě slábl. Křižník se snažil udělat jakýkoliv
manévr, aby ulehčil zadnímu štítu, jenomže Sírius se ho držel jako jeho
zlý sen. Síriem otřásala zhuštěná soustředěná palba.
„Štíty?“ Zeptal se kapitán.
„Zatím dobrý, ještě pár minut to sneseme.“
Laserová děla pálila do malého místa na zadního štítu
nepřátelského plavidla o sto šest.
„Vypalte jim do rány raketu.“
Raketa vybuchla přímo v nejžhavějším místě na jejich
štítech.
„Už slábne.“
Nepřátelský křižník vida, že se nezbaví sice malé,
nicméně nebezpečné korvety raději vzdal boj a zvýšil rychlost, aby se
vzdálil hrozícímu nebezpečí prolomení štítu.
„Skvělé!“ Zajásal Zoe.
„Blíží se posily ze základny.“ Oznámil Bill.
„Dobrá. Nebudeme čekat. Určitě se k nám, až přiletí,
připojí.“
A tak loď zamířila k druhému z křižníků, jenž se stále
nacházel vedle dobité nákladní lodi. Výsadkový modul se zrovna odpoutal
z jejího povrchu a mířil zpět ke křižníku.
„Podívejte modul!“ Zakřičel Marek.
„Dostaň ho!“
„Jasně.“
Marek odpálil raketu a ta se nebezpečnou rychlostí
blížila k výsadkovému modulu Ormilanů. Malý člun se snažil raketě vyhnout,
ale raketa byla rychlejší a člun zasáhla. Slabé štíty modulu nedokázaly
raketě odolat a loď explodovala.
„Zásah!“
„Už zbývá jen křižník.“
Jakmile Bill dořekl tuto poznámku, křižník vyrazil
ze své pozice a zamířil pryč z říše. Posily, které se již nacházely na
dohled vyrazily okamžitě za ním. Pouze jedna z lodí pokračovala k nám.
„Podívej se, zda je na palubě ještě někdo živej.“ A
hlavou pokynul k obrazu ochromeného plavidla.
„Dvě známky života.“
K nákladní lodi dorazila malá záchranná loď. Okamžitě
zaparkovala pod obřím tělem nákladní lodi a přichytila se zvláštními rameny
k němu. Odněkud z malého plavidla se začal vysouvat spojovací chobot k
otevřenému ocelovému poklopu.
„Nevím, nevím. Tohle nevypadá moc dobře. Celé je to
divný. Poprvé v životě vidím takovou loď.“ Nemohl Marek přijít na to,
co se mu tu nelíbí.
„Abych ti pravdu řekl, tento typ záchranného plavidla
jsem také ještě neviděl.“ Připojil se k němu Zoe.
„Vypadá jak pavouk.“ Poznamenal jsem.
„Také by mě zajímalo, proč neměla žádný doprovod. A
jak o tom mohli vědět Ormilané.“
„Počkej! Chceš naznačit, že je ve flotile nějaký špión?.“
„No pokud ne, tak je to setsakramentská náhoda, že
věděli, kde mají udeřit.“
„Hm. Asi máš pravdu.“
„Blíží se další dvě plavidla.“ Přerušil jsem rozhovor.
„Doufám že naše?“
„Ano. A hned máme od nich zprávu. Můžeme se vrátit
a pokračovat v hlídce.“
„Po tom všem se máme vrátit na hlídku? Fakt skvělé.“
Ironicky poznamenal Marek.
„Asi jsme tu neměli být.“ Řekl svou domněnku Zoe.
„Vždyť nás sem poslali!“
„Třeba také nic netušili.“
„Prosím tě, že by na velitelství nic nevěděli?“
„Konvoj mohl být tajný. Tím nebezpečnější je potom
ten neznámý zvěd.“
„Pokud nějaký je.“
„Dal bych ruku do ohně, že je.“
Potom se na můstku rozhostilo ticho. Sírius byl odvolán
z „místa činu“ a vrátil se pokračovat v hlídkové plavbě. Nikdo se už k
rozhovoru nevrátil. Nicméně mi vrtalo hlavou, co se zase děje. Chování
velitelství, tajný konvoj skládající se z jediné přepravní lodi bez doprovodu,
Ormilané a ještě mnoho dalších věcí. Na jeden den je toho vzrušení až
moc.
Vše se objasnilo až mnohem mnohem později, kdy jsme
na celou událost všichni už málem zapomněli.